O dvou lednových Bábách a Cikánovi

Tento příspěvek se mi píše poněkud těžce. Dostal jsem se do izolace, protože v mém těle je ta hnusná věc, o které se pořád mluví. Za sebe jsem rád, že kdybych nemusel, tak bych o tom vůbec nevěděl… Tak co už teď? Nejprve jsem skočil rovnýma nohama do práce, abych se uzavřel do divnožití. Všeho je nějak hodně a celkem mi to dává zabrat, ale snad je to zrod něčeho nového, krásného. Ale o tom tento příspěvek určitě nebude…

Je tu nový rok. A už pěknou chvilku! A jako bych přestal existovat, zdálo by se. Ale není tomu zcela tak. Nový rok bylo potřeba náležitě zahájit. V rámci nemožností jsme zvolili kopec náš nejnavštěvovanější. Bábu. Suchý výšlap jsme započali u nádrže v Provodově a završen byl novoročním ohněm na vrcholu.

Novoroční oheň na Bábě

S Vincou jsme na Bábě strávili více než hodinu a půl. Byly to nezapomenutelné chvíle. Vinca nedal, že musíme udělat oheň! Tak, vlastně proč ne? Vždyť je to krásné! K rozdělání nám byly ku pomoci suché trávy. Hleděli jsme na horizonty Bílých Karpat, starali se o oheň... To není nic proti ničemu. Věřte nebo ne, ale teď jsem zcela pohlcen tím okamžikem, když jsme byli jen my dva, příroda, a nebe nad námi. No, že trochu vyfukovalo? Však jsme na vrcholu, je leden, Nový rok…

Vinca se stará o oheň

Z Báby jsme to vzali přes Stodoliska a krásnou vyhlídkovou trasou nad Provodovem nazpět k autu. Kolik málo stačí k tomu, aby se člověk cítil krásně. Jak moc miluju tento náš kraj…a všechno jsou to místa, kde můžete být stále sami. Budiž mi odpuštěno, mám-li teď na mysli přeplněná parkoviště a davy u „standartních“ turistických cílů. Díky! Díky za to, že existují i jiná místa.

Bařiny nad Provodovem

Bylo to zahájení nového roku, jak se patří. Za mě výborně. Že šel Vinca zcela sám, to už nikdy psát nebudu, protože jinak to už stejně nebude.

Hned druhého ledna jsem navštívil Bílé Karpaty. Tentokrát bez Vincenta. Takovou nálož by nezvládl a dny jsou přece jen stále krátké. Rozhodl jsem se, že si doplním znalosti bělokarpatského terénu nad Nedašovem. Rozšířil jsem okruh Nedašov – Kaňúr – Kosák – Průklesy – Holý vrch o Cikána, který vystupuje před hřebenem Kosák – Průklesy – Holý vrch.

Šafrány

Celá tato trasa vede úžasnou přírodou. Když vystoupáte kousek nad Nedašov dostanete se na Jalovcovou stráň. Tak přirozené a krásné místo v úbočí Kaňúru, člověku je hned lépe na duši. A když k tomu kvetou šafrány, tak je to pocit jedinečný. Výhledům ze sedla pod Kaňúrem nelze vytknout vůbec nic. Je to výtečný pozorovací bod. Samotný vrchol Kaňúru tolik nenabízí. Cesta na Kosák je krásná hřebenovka, přecházející karpatské louky i lesy, vedoucí širokými sedly. Kousek od rozcestí Pod Okršliskem je nenápadný pramínek, jeden z vysoko pramenících přítoků, říčky Nedašovky. V letních slunečných dnech je to tu krásné závětrné místo pro rozjímání v přírodě. Následující vrchol s výhledem na Kaňúr, byl pro mě poznáním. Spojil jsem si různé směry a lépe pochopil reliéf krajiny. Zase to tam znám o něco lépe. Nejkratší cesta odsud na Průklesy je po hřebeni tohoto výběžku, jenž svým drobným zakolísáním vytvořil kótu 744 m a lidé jej nazvali Cikán. Průklesy samotné jsou zalesněný vrchol, který nenabízí mnoho výhledů. Ovšem jen malý kousek vzdálenější Holý vrch to vrací se vší parádou.

Cikán, Kaňúr, Kobylinec, Javorníky a klidně i Beskydy…

Byl jsem šťastný za tento čas. Tato oblast Bílých Karpat je opravdu jedinečná, byť si myslím, že nedělám dobře, když o tom takto píšu. Opět se mi v myšlenkách rodí představy o těch davech lidí…

Strážovské vrchy

Pak už začala práce a práce a práce. Do toho všeho ne vždy ideální počasí, a proto až poslední lednový den jsme si dali s Vincou pro změnu Bábu. Trasu si tentokrát volil sám. Ve sněhu a na ledu, pomalu zvířecími stezkami vzhůru k vrcholu. Proč ne?

Bílé Karpaty z Báby

Udělali jsme si malý piknik a kochali jsme se výhledy. Bylo lehce pod nulou a krásně svítilo sluníčko. Měl bych si to zpětně pořádně promítnout, protože to byl letos prozatím poslední výšlap. Pak následovaly hektické chvíle, které byly spíše plné starostí. Všechno ale jednou pomine, stejně jako naše bytí, a tak hlavu vzhůru, protože toho máme před sebou ještě mnoho. Kéž se mi splní můj sen a budu moct věnovat spoustu svého času na zvelebení domečku v Drnovicích, o který tolik usiluju. Dokážu si živě představit, jak další příspěvky píšu ze světnice této chaloupky, kdy na zdi tikají hodiny, v kamnech praská dřevo a vůkol se prochází pasoucí se zvěř. Teď jsem ovšem v izolaci a je to divný pocit. Venku se pomalu otepluje a sníh brzy sleze. Na hřebenech budou silné peřiny topícího se sněhu a příroda se začne pomalu probouzet jarem. Je to zrod nového života. Přírodo, mocná podstato všeho žití, omluv naše chování a nedej se! Trochu filozofický závěr, ale co už… Do 24.2. nic. 25.2. Praha…

Tož doufám, že budu moct brzy zvolat HORE ZDAR!!!

Jak je tady krásně na tom světě…