Okolo Drnovic

Tento příspěvek nemohu začít jinak… Stává se v životě lidském, že se nám občas vyplní naše přání a jsem šťastný, že se jedno takové „občas“ stalo i mě. Domeček v Drnovicích je už konečně náš! Tedy ještě to není zapsáno na katastru (teď už možná ano...), ale vše doběhlo, po zdlouhavé a vyčerpávající štaci, k úspěšnému konci. Kdy začnu psát svoje příspěvky na blog z Drnovic? To je jen otázka času. Teď musíme být trpěliví a pracovití, a ono to jednou přijde…

Díky mimořádné pracovní situaci jsem si mohl dovolit opustit „plnozubou“ Prahu. Byť to byl jen kratičký víkendový pobyt ve Zlíně. Ale stál rozhodně za to. Volná neděle mě dovolila poznat okolí Drnovic. Tak nějak, zhruba. Určitou představu mám, rozhodně to však nelze považovat za jakékoliv „znalectví“. Vzhůru do okolí! Ještě když jsem vyjížděl ze Zlína, neměl jsem vůbec žádnou konkrétní myšlenku kam půjdu. Věděl jsem, že budu vycházet od domečku v Drnovicích, že půjdu přes obecní sady, které jsou za ním, že se pokochám výhledem na okolitou krajinu, a že dorazím na Humenec, který je za humny…jak jinak…

Nad dědinú

U křížku

Výhledy na nejvyšší partie Vizovických vrchů jsou z těchto míst impozantní. Mě se tu prostě strašně moc líbí. Pod hřebeněm Vizovických vrchů, z druhé strany pod ochranou majestátných Bílých Karpat a v závěru Javorníky. Do Zlína kousek, na Slovensko taky a v krásné přírodě vůkol. Splněný sen!

Bílé Karpaty od Končité po Stráně…ach, tak na dosah!

Přesně jak bylo předpovězeno meteorology, foukal docela silný vítr od jihu. Na širých loukách a polích rozložitého Humence mě slzely oči. Vítr byl jen jedním z faktorů tohoto jevu... Pokračoval jsem dál kolem vysílače na kótě 520 m, až jsem se dostal nad Tichov.

Nad Tichovem (Pohled k Ploštině a na Klášťov)

Mapa u turistického posezení

Tady už jsem měl trochu jasno. Půjdu na Vařákovy paseky a potom uvidím. Možná to vezmu přes Klášťov. Cesta pozvolna stoupala kolem zemědělského družstva k samotám. Odsud jsem měl na výběr několik variant lesních cest. Vybral jsem si tu, která mě přivedla na hřbet. Cestu jsem opustil a pokračoval jen tak lesem. Směr mám dobrý, určitě jdu správně. Překvapilo mě celkem hluboké údolí potoka Smolinka. Budu muset obejít celé toto údolí, než se dostanu pod Bařinku a následně na Vařákovy paseky.

Údolí Smolinky a hřebeny Bílých Karpat

Přes kótu 654 m jsem se dostal k velice zajímavému místu. Na mapě je označeno, že by tu měl být kříž. Kromě výhledů na Drnovice a Bílé Karpaty tu stojí malá dřevěná stavba. Vypadá jako zvonička, kaplička, kostelík, ale uvnitř je to vybaveno jako nějaká poustevna, útulna. Zjevně novější stavba, která zapadá do přírody kolem. Časem zjistím, o jaké stavení se jedná.

Lesní poustevna na Košárech

Útulně zařízený interiér

Podíval jsem se na mapu, abych si upřesnil další postup. Pokud bych šel dále po hřbetu, přes kótu 691m, dostal bych se brzy na turistickou trasu. Jenže to jsem zase úplně dvakrát nechtěl. Tam to znám. Odbočil jsem vpravo a kopíroval závěr doliny pramenů Smolinky. Byl jsem kousek pod hřebenem, ale mimo značené stezky. Zanedlouho jsem se objevil v jihozápadním cípu pasek. Tudy jsem přišel poprvé. Byl jsem rád. Je tu tak krásně. Navíc nikde ani noha. Co víc jsem si mohl přát.

Zbytky sněhu na Vařákových pasekách

Přešel jsem celé paseky a rozhodl se, že půjdu i na Láz. Jak se později ukázalo, bylo to rozhodnutí klíčové a zásadní v celém tomto „objevitelském“ okruhu…

Teď je úplně ten nejvyšší čas napsat, co se mi právě děje. Našel jsem odpověď k otázce času. Sedím nad klávesnicí u malého stolku a za okny je to, po čem jsem tolik toužil. Magický klid tohoto krásného zákoutí v objetí Vizovických vrchů, Javorníků a Bílých Karpat. Všechno je tak na dosah. A co je nejvíc? Jsem tu doma!

…Láz, jenž dodává pasekám svůj charakter, odkrývá své temeno, sbíhající k Lačnovu, a nabízí nepřekonatelný výhled na Malou Fatru v celé své délce a nejen to... Vlevo počínaje Rozsutcem a přes celý hřeben Kriváňské Fatry, až k Veľké Lúce, Martinským holám, a vpravo, předělen neviditelným lesem, čnějícím Strážovem...

Bylo složité to vyfotit, jsem rád alespoň za tuto „publikovatelnou“…berte to jako umění 😉

Velmi jsem se kochal. Spojen s přírodou a pln nadšení. To je pěkná vycházka! Na všech těchto místech, které popisuju, je nejkrásnější to, že za nimi nemusím nikam jezdit. Stačí otevřít dveře a vyrazit. Teď jsem byl na chvilku venku. Stojím, pozoruju čisté nebe plné hvězd a najednou někde za zády veliké blesky. Tak třeba si tu zažiju první bouřku. Ten klid, který tu je, ten je k nezaplacení. Snad to tak všechno mělo být! Jsem plný štěstí.

No, musím pokračovat dál… Z Lázu jsem přešel paseky jejich horní částí a těšil jsem se z výhledů na Bílé Karpaty. Vařákovy paseky, mému srdci milé, opouštím Vás a „vzhůru“ na Bařinku! Bílé Karpaty dál a víc! Tady už jsem potkával pár „jedinců“. Byl jsem na značené stezce, ale to se mi moc nezamlouvalo. Zvažoval jsem Svéradov a třeba i Klášťov. Nabízelo se pohodlné hřebenové, nicméně značené, putování, ale o tom to tentokrát vůbec nebylo. Bylo to o poznávání nového, jenž se mi stalo velmi blízkým. Zmizel jsem ze stezky a pokračoval lesní cestou k dalším kótám. Ó, jak je tu krásně! Kdybych držel neznačený směr, tak bych se vrátil ke „kapličkové útulně“…

Rozhodl jsem se, že půjdu pozdravit Vláru. Čekal mě sestup do hlubokého údolí. Objevila se místa, která nabízela jisté výhledy. Klášťov tu byl jako na dlani…a najednou hrana…obnažená, místy, stěna…„odřenina“, která odhalila podloží této části Vizovických vrchů. To jsem nečekal. Tady a tak? Sestupoval jsem po hraně do té doby, pokud to šlo. Husté, nízké, porosty mě ale zastavily. Musel jsem se vrátit kousek nahoru a hřbetem této zvláštní deformace terénu jsem sestupoval k Vláře. Jmenuje se to tady Peklo. Příznačný název. Že tu někde je, jsem věděl, ale že na něj narazím takto, to jsem netušil. Tak toto je to Peklo. Rychlým klesáním jsem dorazil na lesní cestu, která začínala na hřebeni, pod Bařinkou. K Vláře to bylo ještě pár desítek metrů do hluboké rokle, ale už z cesty vypadala krásně. Zatáčela se, klikatila… Sestoupil jsem, celkem prudkým svahem, až k samotné řece, byť v těchto místech, kousek od pramene, je to spíše lesní potůček.

Představivosti se meze nekladou

Namočil jsem ruce do proudu tekoucí vody a hladil jsem Vláru. Oplácela mi úplně stejně. Byl to velice přátelský okamžik. Nejlepším pozdravením a poznáním bude, když budu následovat vodu, proti jejímu toku a přijdu k prameni. Nikdy jsem nic podobného neabsolvoval a byl jsem rád, že jsem na něco takového sám v sobě přišel. Bohužel lituju těch, kteří si některé věci příliš neuvědomují.

Ta sem nebyla přinesena, ale poslána z cesty…

Omluvil jsem se za nás za všechny, protože toto srnečka neudělá… Vzal jsem onu věc a vynesl ji na lesní cestu. Pak jsem sešel nazpět k Vláře a pokračoval k prameni…

Vlára

Jsou věci, kterým nerozumím…

Ten dekl mi dělal hodně dlouho společnost. Zapomenu na to. Udělal jsem, co jsem mohl a Tobě Přírodo se ještě jednou, za nás za všechny, velice omlouvám.

Chraňme tato místa!

Putování korytem Vláry bylo neuvěřitelně zajímavé. Vůbec jsem před tím netušil, že by mě to mohlo takto dostat. Čím více jsem se blížil prameni, tím více to byla cesta zajímavější. Potok se prodíral skrze husté porosty a stejně tak já. Dorazil jsem k místu, kde se voda jako by ztrácela do neprostupných hvozdů. Tudy už to zřejmě dál nepůjde. Vrátil jsem se kousíček, do míst, kde jsem mohl opustit koryto a pokračoval proti proudu po strmém svahu. Po chvilce jsem ji opět uviděl a vrátil jsem se nazpět k vodě. Vstoupil jsem do Vláry a postupoval dále k prameni. Místa téměř neprostupná vystřídal hluboký žlab zbaven všeho, co ze země vyrůstá. Ořezané větve zcela pokryly samotný potůček, a tak nebylo zbytí, musel jsem pokračovat po souši. Lidskou rukou oholené prudké svahy koryta byly někdy místy velmi "nekomfortní". Zdali se jedná o nějakou „úpravu“, z důvodu budované přehradní nádrže Vlachovice, nevím. Samotný hřeben Vizovických vrchů byl už zcela nadosah. Blížil jsem se k prameni. Zbývalo posledních pár metrů a dorazil jsem do míst, ve kterých se rodí nová řeka.

Pramen Vláry

Jak je patrné i z této fotografie, nechybělo mnoho a zastřešení pramene mohlo být to tam. Velký smrk, který nevydržel nápor větru, tu ležel na zemi, kousek od pramene. Občasné listnáče bouchaly svými větvemi v silném větru. Znělo to zlověstně. Smrk, který ležel poražen vedle pramene nebyl jediný. Mocná síla přírody tu za sebou zanechala stopy. Vítr byl opravdu hodně silný. Poslechl jsem proto výzvy a upozornění meteorologů a další postup po hřebeni jsem odpískal. Vůbec ničemu to nevadilo. Hřeben mám stejně mnohokrát prošlapaný, takže zvolím raději sestup a budu to směřovat k domovu. Po zelené, dříve žluté, turistické značce jsem vyrazil směr Ploština.

Staré turistické značení (ještě pod hlavičkou ČSTV)

Výhled na Bařinku z cesty na Ploštinu

Protože byl tento výšlap poznávací, nedalo mi, abych nevystoupil na kótu 661 m, která je nedaleko značené stezky. Kamenitým hřbetem, porostlým mechem jsem vystoupil na vrchol. Jsou tu omezené, ale přeci jen, výhledy na Bílé Karpaty. Sestoupil jsem ostrým klesáním zpět na značenou stezku a za chvíli jsem dorazil na Ploštinu. Památník tragických událostí je v dnešních dnech zřejmě v rekonstrukci, a proto je oplocený. Ať už má svoji minulost, jakkoliv spjatou s režimem poúnorovým, svůj význam jako memento plní dodnes. Nelze na něj nahlížet jako na něco, co by se mělo, nedej bůh, odstraňovat. To, co se stalo za války tady v okolí je nanejvýš zavrženíhodné. Ať už se jednalo o Ploštinu, Vařákovy paseky anebo Prlov. Nedopusťme, aby se historie opakovala!

Výhledy na Bílé Karpaty z Ploštiny

Z Ploštiny do Drnovic je to opravdu jen kousek. Nad dědinou je pak ještě starý, již nevyužívaný, kamenolom Chrástka. Těžba kamene pod Vizovickými vrchy tu má svoji historii. Bohužel jsem v těchto místech narazil na dřívější černé skládky. Mrzí mě to, ale není všem dnům konec. Mám v plánu toto místo vyčistit, ale bude to chtít ještě trochu času. Teď je aktuální rekonstrukce chaloupky a následně můžu uvažovat o dalších „přidaných hodnotách“ mého konání.

A to už jsem v závěru svého povídání o poznávání okolí Drnovic. Bylo to poznávání krásné a nezapomenutelné. Dopisuju tento příspěvek v neděli 2.5. Po noci plné hvězd přišla nad ránem velká bouřka. Byly to zřejmě dvě bouřky, které se přehnaly krátce po sobě. Když se podívám z okna tak hřebene nedohlédnu. Je schovaný v oblačnosti stejně jako Klášťov. Ten je při pohledu k Vizovickým vrchům z tohoto místa nejdominantnější. Co napsat na konec? Snad jen to, že i když teď prší, je tu krásně. Jsem rád za všechno. Děkuji přírodě a děkuji Janě. Ve dvou se to přece jen lépe táhne a věřím, že všechno zvládneme tak, jak je v našich představách ;-). Mějte se všichni krásně a užívejte přírodu tak, aby zůstala zachovaná nejen pro nás, ale i pro naše budoucí pokolení. Chraňme přírodu!

Drnovice

 HORE ZDAR!!!