Julské Alpy 2021

Když mi před nějakým časem zavolal kamarád a oznámil mi své volné termíny, které bychom mohli věnovat horám, byl jsem velmi potěšen. Shodovaly se s mými a vlastně to bylo výborně načasované na všechny směry. Dostal jsem nelehký úkol, abych vypracoval nějaký plán. Oblast byla jasná – Vysoké Tatry. Oprášil jsem loňský, z nepochopitelně pochopitelných důvodů, nerealizovaný plán akce „Zlomiska 2020“. Nevyšlo to loni, tak to třeba vyjde letos. Vytvořil jsem „téměř“ dokonalý harmonogram, který sliboval mnoho nového a objevného. Poznáme další zákoutí milovaných Tater, a navíc si vyzkoušíme nové věci. Mno…organizačně to dalo trochu zabrat, ale povedlo se. Teď už nám to může znepříjemnit jen počasí, jenže to člověk neovlivní, a tak jsme se nějak smířili, že to dopadne, jak to dopadnout má. Termín se nezadržitelně blížil a my jsme se oba docela dost těšili. Zbýval týden do výjezdu a všechno se rozsypalo jako domeček z karet. Slovenská vláda rozhodla, že zavede, sice protiústavní, ale přeci jen opatření proti šíření neviditelného nepřítele, kterého si lidstvo vybralo, že s ním začne válku. Já jsem od přírody pacifista. Mě takové válčení nebaví. Nezbývalo však, než spolknout hořkou slzu a na Tatry zapomenout. Nejet nikam by byla velká škoda. Člověk by si měl občas přece jen trochu dáchnout. V loňském roce nevyšlo ze stejných důvodů Slovinsko, ale tentokrát se karta obrátila. Do Slovinska by to šlo. Julské Alpy jsou nádherné, a miluju to tam. S napětím jsem očekával, co na to řekne Klos. Byl za! Takže Julské Alpy. Musel jsem velmi improvizovat a narychlo vymyslet plán na čtyři dny. Velmi zhruba naplánovaný pobyt mohl začít.

Vyrážel jsem poprvé v životě z Drnovic. Po cestě jsem vyzvednul Klosa ve Zlíně, třebaže jsem to časově trochu podcenil a mlhy, polámané větve přes cestu a spoustu zvěře kolem, mi nedovolili, abych dorazil včas. To se mi snad taky ještě nestalo… Všechno bylo prostě jiné. Místo o půl druhé ráno jsem přijel ve tři čtvrtě. Nakonec jsme vyjeli s drobným zpožděním, které jak se později ukázalo, nemělo na výsledek celé akce žádný vliv. Trasa byla klasická, přes Vídeň, Graz, Klagenfurt a Villach do italského Tarvisia a přes sedlo Predel do Slovinska. Tunel, vedoucí z vesnice Cave del Predil do sedla na hraniční přechod Predil/Predel, byl v noci kvůli pracím uzavřen. Každý den vždy od 18 do 6. To nás netrápilo. Když budeme kolem osmé na hranicích, tak to bude přesně to, co potřebujeme. U Villachu jsem ještě sjel z dálnice, abych dotankoval a pak už jsme se vnořili do letošních Julek. Prvním našim počinem byl Mangart nebo Mangrt, chcete-li. Tato impozantní hora je třetí nejvyšší ve Slovinsku, pokud nepočítám Mali Triglav a pátou nejvyšší v Julských Alpách, pokud ho počítat budu, neboť se před něj ještě dostane vyšší Montaž (Jof di Montasio), který je ovšem v italské části Julských Alp. Vyhověl jsem Klosovi a snažil jsem se naplánovat výstupy výhradně ferratové, dle jeho požadavku, když už teda Julky. Pro výstup jsem zvolil Slovinskou cestu, cestu dr.Alojza Dolharja (vertikála Slovinského Planinského Družstva Terst). Ferrata s obtížností B měla být tím, co nás vtáhne do atmosféry hor. Po celkem klidné nočně-ranní jízdě jsme přijeli na parkoviště nad Chatou na Mangartském sedle. Bylo 8:43. Výborný čas. Probouzející se den vypadal celkem přívětivě.

Ranní Mangart z parkoviště

Po nezbytné ranní přípravě, která obsahovala snídani, kontrolu a sbalení všeho potřebného a malý doušek gořalky, jsme vyrazili k Mangartskému sedlu. Bylo 9:15. Na Mangart jsem šel pošesté, ale poprvé Slovinskou cestou. Vždy jsem k výstupu používal Italskou cestu, která je spíše turistická. Věděl jsem kudy, ale samotná cesta byla i pro mě novou.

Pohled na italskou stranu Julských Alp, mraky lehce obalený Viš (Jof Fuart) 2.666 m a vzdálenější Karnské Alpy na italsko-rakouské hranici

Již samotná cesta do sedla byla zážitkem. Julské Alpy mě nadchly nejen svojí malebností horstva jako takového, ale také díky bohaté květeně, kterou toto pohoří oplývá. Pro botanika je to tu opravdový ráj. Je zcela pochopitelné, proč si to tu Julius Kugy tolik zamiloval.

Hořce

Tento nevelký kout přírody je vskutku zajímavý. Nachází se v cípu trojmezí mezi Rakouskem, Slovinskem a Itálií. Někdy si člověk říká, jak to všechno vůbec je?

Pohled z Mangartského sedla na Mangartská jezera (Laghi di Fusine, Weissenfelsen Seen…názvů existuje několik)

Jezera jsou v Itálii, focené ze Slovinska a v lehkém mračném oparu je masiv Dobrače (Dobratsch), který je v Rakousku nad městečkem Arnoldstein. Není to nakonec všechno jedno? V dnešní době ani moc ne…bohužel. Hranice, které se historicky různě posouvali, vedly se o ně lité boje, a které se nakonec rozplynuly v schengenský prostor jsou najednou nějak zpátky. Zářným příkladem je Slovensko, které se zaizolovalo a vytvořilo pravidla, kterým nejsem schopen dostát. Stačí…teď jsme ve Slovinsku tak si to řádně užijeme…

Vzhůru na Mangart!

Ze sedla jsme pokračovali jen pár metrů výše, kde jsme odbočili doprava pod stěnu Mangartu, kudy vede Slovinská cesta. Na úvod jsme absolvovali krásné vzdušné pasáže s výhledem do sedla. Vše je velmi natolik chytlavé, aby se to líbilo. Byl jsem rád, že jsem tady a teď. Myslím, že bude vhodnější umístit pár fotografií ze samotné ferraty, než tu něco popisovat. Jestli je to krásné či nikoliv, to nechám na každém z Vás.






Za dvě a půl hodiny jsme byli na vrcholu. Celkem slušný čas. Cestou nás skropilo trochu dešťových kapek, ale nic zásadního to nebylo. K lepším výhledům by bylo zapotřebí méně oblačnosti, ale tak to prostě je.

Na vrcholu

Vytvořili jsme si příjemné zákoutí a dali jsme si vrcholové pivo. Je to pěkně dlouho, co si pamatuju, že by tu bylo tak liduprázdno. Opravdu jen osamocené dvojičky, které byly na vrcholu, anebo přišly a odešly. Prostě klid a pohoda. Byl to Tomův nápad, abychom nastrojili vrcholový kříž. Udělali jsme z něj takový svícen. Nedej bůh, aby si někdo myslel, že bychom vrchol zneuctívali nebo znevažovali. To by mi nedovolilo mé svědomí ani moje pokora k horám, ale nápad to nebyl špatný 😉

Plzeňský upgrade vrcholového kříže

Užili jsme si vrcholu dosyta a po více než hodině jsme začali sestupovat Italskou cestou. Na vrcholu jsme ještě prohodili pár slov s německo-švýcarským párem, jenž nám na dotaz sdělil, že cestou půjdeme přes čtyři sněhová pole. Byli jsme připraveni na vše.

Jalovec se nám nechtěl příliš ukázat

Přes první sněhové pole jsme přešli „naboso“, bez maček, ale hned před dalším následujícím jsme si je velice ochotně vytáhli z batohů. Když už je máme a přispěje to k větší bezpečnosti, tak proč se necítit bezpečněji, tedy klidněji a vnímat všechno mnohem soustředěnějšími smysly. Je zásadní být připraven, a to my jsme byli. Počasí nám moc nepřálo a v závěru jsme opět trochu zmokli. Slezli jsme do Mangartského sedla a opustili tak hustou oblačnost, která se držela hory. Nakonec to vypadalo, že v údolích by mohlo být ještě krásné počasí. Po hodině a půl, kdy jsme opustili vrchol, jsme byli u auta. Sjeli jsme do Soče, ubytovali se u kamaráda Mitji a naše předpoklady se naplnily. Bylo krásně teplo i toho sluníčka jsme si užili a narazili jsme první bečičku piva. Úspěšný začátek výjezdu do Julských Alp byl uskutečněn. Nastala chvíle, abychom si dobře naplánovali zítřek. Počasí, to rozhodne. Původně zamýšlený Razor byl sázkou do loterie. Celodenní trek s množstvím ferratových úseků by mohl být v dešti velmi nepříjemný. Při představě, že budeme někde slézat na mokrých ocelových lanech s možností podklouznutí, to se mi nejevilo jako zcela ideální řešení. Kdyby existovala alespoň více optimistická předpověď. Ráno rozhodne.

Druhý den jsme vstali do rána s vysokou oblačností. Mohlo by to takto vydržet. U ranní kávy jsme nahlédly na různé meteo stránky, ale ty nám radost neudělaly. Už dopoledne by se měla do horských oblastí nasouvat nižší oblačnost plná vody.

Ranní vysoká oblačnost

Zahálet nebudeme. Půjdeme na Malou Mojstrovku. A protože ta je časově mnohem méně náročná než Razor, můžeme si cestu vyplnit zastavením se na krásných místech. Jedním takovým místem je i vyhlídka do Spodní i Zadní Trenty.

Spodnja Trenta

Zadnja Trenta s dominantním Bavškim Grintavcem

Tato vyhlídka je opravdu skvělá a stojí určitě za zastavení při cestě do sedla Vršič. Popisy vrcholů, které lze z tohoto místa spatřit jsou příjemným doplňkem. Příroda je ovšem neúprosná a okolní vegetace začíná přerůstat výhledy. Nelze než respektovat přírodu v celé své kráse. Zhruba po dvou kilometrech jsme dorazili do sedla Vršič, které je spojnicí mezi Bovcem a Kranjskou Gorou. Je to vhodné východisko k několika výšlapům. Pamatuji si doby, kdy jsem přijel na Vršič a bylo tu jen pár aut zaparkovaných podél silnice. Jak se však tato oblast dostávala do podvědomí celému světu, začalo se tady vybírat parkovné. Časem se z něho stalo místo, kde byly autobusy a stovky aut. Jaké bylo překvapení, když jsme nepotkali žádného výběrčího parkovacího poplatku a v sedle bylo asi patnáct aut a pár motorkářů. Jako před dvaceti lety. Hurá! Ovšem místní, které živí z 99% turistický ruch, zřejmě takovým nadšením neoplývají, ale mě to tak vyhovuje. Nepotřebuji davy. To vskutku nevyžaduji.

Při pohledu na protější masiv Prisanku bylo zřejmé, že jsme zvolili správný cíl. Oblačnost se držela někde ve výšce 2.200 metrů a zahalovala okolní vrcholky. Naší první metou bylo sedlo Vratca, které je z Vršiče viditelné a vypadá na dosah. Je to ale pěkná dřina, než ten krpál vyšlápnete. Moc jsme se s tím nemazlili a za 25 minut jsme byli v sedle.

Rozcestník v sedle Vratca

Mala Mojstrovka zahalená v oblačnosti

Alpský mák

Ze sedla jsme vyrazili pod stěnu Malé Mojstrovky, kde začíná Hanzova cesta k vrcholu. V této ferratě jsou prvky s obtížností „C“. Hned na úvod je potřeba krátkého výšvihu na lavici, po které vede první část výstupové trasy.

Nástupní místo Hanzovy cesty

Ve stěně jsme viděli skupinku, která postupovala poměrně pomalu. Nechali jsme jim čas, než jsme se nastrojili do úvazů a než proběhl, již tradiční, doušek gořalky. Ještě, než jsme započali se samotným výstupem, tak jsme před sebe pustili dvojici turistů z Karviné, s nimiž jsme prohodili pár slov.  I když jsme opravdu nechvátali, brzy jsme dohnali maďarskou skupinku, která se trochu trápila a postupovala opravdu velmi pomalu. Karviňáky jsme měli stále na dostřel.

Pohled do sedla Vratca z prvního úseku ferraty

Jak je z fotografie patrné, tak oblačnost začala pomalu sestupovat a byla již okolo 1.900 metrů. Za chvíli budeme v mracích. Druhá fáze výstupu obsahovala kolmější zajištěné úseky a traverzy ve strmých stěnách Mojstrovky.

Vzhůru komínem

Někde ve stěně

Traverzy přes strmá úbočí

Pohled na hraniční hřeben Vysoké Ponce (Ponza Grande) přes závěr zahalené doliny Tamar a vpravo doliny Planica

Oblačnost nás nakonec pohltila, a kromě mraků, nás celkem slušně hladily i kapky deště. Tentokrát v mnohem větším rozsahu, něž při včerejším výstupu na Mangart. Při představě, že bychom byli v takovém počasí na celodenním výstupu na Razor jsme si opět utvrdili správnost našeho rozhodnutí. Poslední fází Hanzovy cesty je více méně nezajištěná pasáž, která nás dovedla až pod samotný vrchol.

Pod vrcholem Malé Mojstrovky

V regulérním dešti jsme vyšlápli poslední metry k vrcholu a mohli se tak radovat, že jsme tady. Výhledy byly sice nulové, ale zážitek ze samotného výstupu byl silný. Dali jsme si vrcholové dešťové pivo, ale tentokrát jsme se nějak moc nezdržovali. Nebyl úplně důvod. Případná varianta výstupu na Velikou Mojstrovku byla vzhledem k počasí nereálná a zbytečná.

Vrcholové pivo na Mojstrovce

Jak jsme začali sestupovat a vynořili se z oblačnosti, bylo už přece jen trochu přívětivěji. Omezené výhledy do Trenty naznačovaly, že by se mohl opakovat scénář včerejšího dne. Tedy v horách hodně oblačnosti, občas nějaká ta kapka, dneska jich tedy bylo více než méně, a v dolinách celkem přívětivě, téměř letně. Byť oblačnosti bylo více než včera.

Částečně odhalený Prisank

Ze sedla Vratca, které není to samé sedlo Vratca, přes nějž jsme šli k vrcholu, jsme šli každý svou cestou. Klos zvolil rychlejší sešup suťoviskem a já jsem zůstal na stezce a sestupoval pomaleji po značeném chodníku. Dohnal jsem dvojici z Karviné a sestup nám zpříjemnilo vzájemné povídání. U auta jsem se převlekl a předpokládal jsem, kde najdu Toma. Nemýlil jsem se. Tičarjev dom na Vršiču bylo to místo, kde si užíval atmosféru slovinské horské chaty, piva Laško a Union, a nakonec jsme se rozhodli, že si dáme i houbovou polévku, která byla famózní. Nechali jsme se nalákat a zkusili co jsou to žganci. Tož, do fčíl nevím, co jsme to jedli, ale nebylo to zlé. Něco do polévky, ale knedlíčky to nebyly… (Ajdovi žganci jsou tradiční přílohou k polévkám. Jedná se o pokrm z pohankové mouky, se kterým se setkáte napříč celým Slovinskem. Podává se i na horských chatách, kde je potřeba se zasytit na dlouhé túry. Ajdovi žganci jsou snad nejtradičnějším pokrmem Slovinska. Ajda znamená pohanka a žganci byly vždycky pokrmem zejména chudých horalů, kteří pohanku cenili pro její vysokou výživovou hodnotu. Zdroj: https://www.objevuj-slovinsko.cz/ajdovi-zganci-recept/ ) Tak už to vím 😉.

Jidelníček

Jakmile jsme se „doobčerstvili“, vyrazili jsme do doliny. Neskutečnými serpentýnami jsme dorazili až k místu, kde je bronzová socha doktora Julia Kugyho. Tady jsem to Tomovi musel ukázat. Socha je v místech, kde sám Kugy sedával a kochal se výhledy na jeho oblíbený Jalovec. Všechny kopce v Julkách jsou úžasné, ale Jalovec je Král hor. „Děkuji Vám, Kugy, i díky Vám jsem zcela propadl vášni k horám v takovém rozsahu!“ Naše následující kroky směřovaly k Mitjovi. Čekalo nás tam pivo. Odpočívali jsme a užívali si horské přírody. Na zítřek jsme zvolili „pouze“ procházku kolem řeky. Soča je úžasná. Troufám si tvrdit, že je to jedna z nejkrásnějších řek v Evropě vůbec. Ráno jsme si trochu přispali (někteří), takže jsme si dali nejprve oběd, který jsme si nepřipravovali sami, ale nechali jsme se obsloužit v nedaleké restauraci. Pohled na téměř prázdnou hospodu byl pro majitele smutný. No, co už… Z restaurace jsme vyrazili přímo na procházku. Nejprve jsme odbočili doleva a šli si prohlédnout Malá koryta Soče. Třebaže se v Soče cítím téměř jako doma, musím říct, že na Malých korytech jsem ještě nebyl. Štěstí nám přálo a čekala nás volná lavička pod stromem. Byli jsme tu pěkně dlouho. Přečkali jsme déšť, pozorovali pstruhy a k tomu jsme si vychutnávali točené pivo, které jsme si sebou vzali do PETek. Po čase jsme přece jen vyrazili na Veliká koryta. Cestou jsme pozdravili Mitju z druhého břehu a pak už to začalo. Tato soustava hlubokých úzkých koryt je fascinující.

Jedna z mnoha pasáží Velikých koryt

Sočská cesta (Soča trail, slovinsky Soška pot) je velice zajímavá a nabízí několik levelů, po kterých se můžete pohybovat. Často jsme volili ty nejnižší stezky, abychom se dostali co nejblíže k vodě. Ty však byly ty nejnáročnější a mnohdy se musíte i trochu vrátit, protože dál to už prostě nejde.

Sočská nádhera

Třetí den byl za námi. Den se Sočou stál určitě za to. Je to prostě skvost a byl by to hřích jí jeden den nevěnovat. A měli jsme taky nějaké povinnosti. Bylo by dobré dopít druhou bečičku, ať ji nevozíme „nahoru a dolů“. I tento úkol jsme splnili. Nutno podotknout, že jsme po celý svůj pobyt mnohokrát podarovali Mitju s jeho vzdálenější rodinou, kteří u něj trávili čas dovolenkový. 

Co dál, co dál? Ještě je před námi poslední den, den odjezdový. Jen tak nasednout do auta a jet domů, to by bylo příliš jednoduché a byla by to velká škoda. Přece jen jsme sem jeli nějakých 600 kilometrů. Plán byl na světě. Necháme se vyvézt lanovkou pod Prestreljenik a odtud je to na vrchol kousek. Samotná jízda lanovkou je unikátní. Přes půl hodiny jízdy, se dvěma mezistanicemi Vás vyveze do výšky 2200 metrů, do lyžařského střediska Kanin/Sella Nevea. Když to cenově srovnám s lanovkou na Sněžku, tak je to trochu absurdní, ale na Sněžku zaplatíte víc… Jsou tu drobné nuance, které mě právě sem, do Julských Alp, přitahují. I když se tu rozprostírá Triglavský národní park, můžete se pohybovat víceméně kdekoliv. Je tu zpřístupněno tolik míst, která jsou zajištěna fixními lany a spousta jiných, ke kterým vedou neznačené stezky. Je to tu takové volnější. Tato oblast nabízí opravdu mnoho.

Ráno jsme vstali, posnídali jsme míchaná vajíčka se slaninou, rozloučili se s Mitjou a jeho rodinou a už jsme spěchali, ať stihneme první „žičnicu“ (lanovku), která nás vyveze nahoru. Měli jsme to takticky vymyšleno. Kolem desáté by se mělo opět zatáhnout a my jsme chtěli výhledy. Když vyjedeme nahoru v osm, tak jsme po půl deváté nahoře a k vrcholu je to necelá hodinka. Pokocháme se a seběhneme dolů ještě před oblačností. A i kdyby, tak bychom nejpozději kolem jedenácté sjeli lanovkou do Bovce a mohli bychom vyrazit domů ještě před polednem. Skvělý čas, skvělý plán. Všechno klapalo podle harmonogramu. Přišli jsme k pokladně…a dozvěděli se zprávu, kterou jsme nechtěli slyšet. Lanovka prozatím nejede z důvodu výskytu silného větru. Musíme počkat. Paní nám sdělila, že za čtvrt hodinky budeme moudřejší. Čekali jsme. Po čtvrt hodince za námi přišla a sdělila nám, že budeme muset počkat do deváté. To už začínalo kolidovat s představou krásných výhledů. Dohodli jsme se, že do devíti počkáme, ale pak už to pro nás přestává mít smysl. Rozuzlení přišlo o půl deváté, když nám paní sdělila, že dnes lanovka nepojede. Tak a je to vyřešeno samo. Čekání do devíti jsme si odsouhlasili, takže jsme měli půl hodiny na to, abychom něco vymysleli. Otevřel jsem Mapy a hledal. Musím najít něco po cestě! Jel jsem v mapě silnicí, kterou se budeme vracet a v hledáčku mě zaujal kopec, který nebyl zdaleka žádný velikán, ale podle mapy by to bylo realizovatelné. Tím kopcem byl Cima dei Mughi (Vrh Nemške glave) 1.596 m. Vrchol je hraniční italsko-slovinský, ale výstupová trasa vede z Itálie, kousek za hraničním přechodem Predel. Nebyla to stezka úplně značená, ale cestička tam vedla. Vyšlapali ji z části vojáci, kteří na cestě k vrcholu vystavěli tři bunkry. Domluveno! Jedeme směr domov a za hranicemi ještě vyšlápneme na ty „Německé hlavy“.  Přesunuli jsme se přes Log pod Mangartom a Sušec na hranice. Kousek za přechodem v jednom z „vracáků“ jsme zaparkovali na odstavné ploše, sbalili si vše potřebné a vyrazili. Stezku jsme brzy našli a začali jsme celkem slušně stoupat. První část výstupu vede lesem. Tady se nacházejí i již zmiňované bunkry. Občas se ze svahu vynoří skalnaté bradlo, které krásně doplňuje okolní ráz. Po nějakém čase se začaly nabízet i výhledy mezi stromy. Říkal jsem si, že by bylo dobré, kdyby byly z vrcholu alespoň nějaké výhledy. Nemusím mít hned panoramata… Když jsme se dostávali nad úroveň bukového lesa, tak to začalo být čím dál krásnější.

Lago del Predil nad nímž se vypíná Monte Re

Stezka byla stále více výhledová, a to mě těšilo. Úzké chodníčky, které se klikatily, nás přivedli do sedélka, kterým jsme nahlédli do Slovinska. Tady už jsme byli na hranici. Strmý pohled do údolí Koritnice byl úchvatný.

V sedélku pod vrcholem Cima dei Mughi

Už jsme byli velice blízko vrcholu. Už jen pár kroků kosodřevinou a budeme tam. Když jsme vystoupili na vrchol, tak jsme zůstali stát v němém úžasu. Říká se „němém“, ale já jsem byl celkem nahlas nadšený. Kruhový výhled na všechno kolem, do Slovinska, do Itálie, do Rakouska, prostě paráda. Nejvyšší vrcholky v okolí už byly sice zahaleny očekávanou oblačností, ale my jsme viděli široko daleko. Musím říct, že to byla trefa do černého. Takový krásný závěr celého výjezdu do Slovinska. Následným prostudováním mapy zjišťuju, že tuto pomezní oblast, včetně italské části Julek, nemám zase tolik poznanou a možná i proto jsem byl tolik nadšený a tolik jsem si ty chvíle užil.

Vrcholový hraniční kámen a pohled na Jerebicu (Cima del Lago)

Panoramatický pohled z vrcholu

Byl čas na návrat. Sestoupili jsme k autu a vydali se k domovu. Nedalo mi to a musel jsem se ještě zastavit v Cave del Predil, abych se podíval, kdeže jsme to byli a taky proto, abych už od teď věděl, jak se okolní kopce jmenují, když se sem budu vracet. A nejen to. Už teď si dokážu dál v mysli vybavit reliéf krajiny a je to další doplnění znalostí o Julských Alpách.

Mohutná Jerebica a vlevo „naše“ menší Cima dei Mughi (Vrh Nemške glave) s krásným sedélkem vlevo od vrcholu

Za mě to byly velice vydařené čtyři dny, zakončené parádní novou zkušeností. Budu se těšit na další návštěvu Julských Alp a neméně na setkání s Mitjou a jeho rodinou. Teď mám hodně starostí s domečkem v Drnovicích a se všemi chystanými změnami, ale věřím, že to vše dobře dopadne a brzy si opět někde užiji svoji zdravici…

…HORE ZDAR!!!


Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Okolo Drnovic

Rok 2021

O krásné a mocné přírodě