O Sluníčku

Určitě se stalo každému, že občas jede na hranu. Člověk je nafedrovaný jakýmsi stresem, až si jednou řekne, že je potřeba zvolnit. Vracaja sa dom 😊 měl jsem před sebou den a půl, kdy jsem si mohl říct, teď! Už z pátka na sobotu sa ně zdály krásné sny. Všude byla příroda, kopce, tož ideální sen pro mňa...

Pekl jsem kuře, které jsem si to ráno naložil, ale začal jsem pozdě. Venku byl nádherný den a Sluníčko dodávalo vše potřebné. A já peču kuře… „Kuře mosí počkat!“ zavelel jsem si, vypnul troubu, hodil do batohu nezbytné věci a vyrazil do Hája. Prochodil jsem skrze Háj v přímé linii k pomyslnému vrcholu. Krajina sa otvírala a já jsem mohl poznávat ty naše kopčiska kolem. Je to jak, když sa díváte na nějaký film. Kolikrát jste ho už viděli a stejně pokaždé najdete nějakú novotu. Myslím, že dneska už mám velice slušnú představu, jak to tu dokolečka je. Ale to není o Sluníčku. To bylo tuto sobotu nádherné. Přešel jsem přes mladý lesík na louku a směřoval ke křížku.

A tam jsem seděl, než zapadlo. Času jsem měl moře. Přes rozložité hrby Humenca jsem spatřil nějakou pasoucí se zvěř. Dobrotivé Sluníčko rozehřálo půdu natolik, že na kraji lesa mohla zvěř popásat zeleného daru. Tentokrát jsem neopomněl a vzal jsem si sebou dalekohled. Dobrou čtvrthodinu jsem hleděl dalekohledem, až mě oči bolely. Na kraji lesa se pásli tři statní srnci. Opodál, v ochraně stromu a pod ním, popásal se nesměle čtvrtý srnec, ale nebyl toliko statný, byl to mladší kus. S velkým respektem pozoroval starší trojici a svoji šanci bral jako životně důležitou. Byla to nádherná podívaná. Teprve když dospělí popošli k lesu, tehdy si mladší dovolil vstoupit na místa zeleného ráje. Však ho na to místo přivedli. Příroda je nesmírná.

Šediví havrani se v letu kočkovali a hlasitě dávali najevo, že jsou. Miluju jejich hlasy. Čím víc Sluníčko utíkalo k západu, tím více se ochlazovalo. Už nehřálo to žluté Sluníčko, už z něj byla oranžová koule, která spěchala dělat den někde jinde.

Po takovémto zážitku, kdy jsem se rozloučil se Sluníčkem, nemohl jsem jinak než jít Sluníčko opět pozdravit. „A kde by to tak mělo být?“ Měl jsem jasno. Pojedu pozdravit Sluníčko z Kaňúra. Ten pohled, který je tu k mání, je naprosto výjimečný. Na co si vzpomenete, to tu je. Všecko ne, to je jasné, ale Malou Fatru kompletní, Kriváňskou i Lúčanskou, Strážovské vrchy, Velkou Fatru, Javorníky, Beskydy, Vizovické vrchy a pochopitelně Bílé Karpaty, to všecko tu je jako na dlani. A nejbližeji je vlevo rozložitý Kobilinec, přes červenokamenské údolí, vpravo pak, Vršatec. Na moravskú stranu hřebeň bělokarpatský, spadající k Vlalašským Klobúkám, s Královcem v čele a čnějícím vysílačem na Ploščinách.

Od auta jsem vyrazil s čelovkou v 6 hodin ráno. Jak jsem si řekl, tak bylo. Trochu jsem poblúdil pod Jalovcovú stráňú, to ale vůbec nevadilo. Bylo to úžasné. Bučiny nad stráňú zlověstně hučaly. Bude fučat. Jak je psané ve starém valašském kalendářu: „Únor. Již od počátku a pak od 13. do 18. sníh a vítr, na to až do konce přílišná zima.“ Počítal jsem na hřebeň 45-60 minut. Nakonec stačilo minut čtyřicet. Vítal jsem tak nový den skoro půlhodinu. Všechny vrstvy oblečení jsem utěsnil, nalil jsem si horkého čaju a čekal. Reliéf krajiny byl neskutečný. Kriváňská Malá Fatra v celé své kráse a ta Lúčanská? Krčila se ve stínu mohutnější Fatry Velké. Výrazný Lúčanský Kľak byl najednou malým oproti Križné, Ostredku… Kdesi od jihu šlehal do obličeje neúprosný větr, ale není špatného počasí 😉…a pak to přišlo…byl jsem nedočkavý, čím dál víc Ho bylo vidět. Nakonec se vynořilo lehce zprava za Kľakem… Zrod, neskutečný, nádherný, nezapomenutelný a jedinečný.

Až už bylo Sluníčko dostatečně vysoko, vyrazil jsem dál. Bylo potřeba pohybu. Pocitová teplota v silném větru klesala hluboko pod bod mrazu. Za mě tak -15°C. Pokračoval jsem po hřebeňu směrem na Kosák. Stezka přechází přes krásné horské louky. Moc jsem si přál a těšil jsem se na setkání se zvěří. V ranním rozbřesku a abych nikoho nepotkal? Přání se mi vyplnilo pod Kosákem. Zleva z mladých bučin a nízkých jehličnanů vyšly čtyři statné laně. Byli jsme od sebe tak na dvacet metrů. Aniž by změnily rytmus své chůze prohlédly si mě a pokračovaly na slovenskou stranu. Taková krása. Zastavil jsem se a pozoroval, než se schovaly v lese. Jen po pár krocích, o něco dál, vyšla z moravské strany ještě jedna laň, která směřovala ke zbytku skupinky. Po celé hřebenové trase jsem ještě několikrát křižoval zvířecí chodníky. Stopy jelení zvěře byly hluboké a kopyta mohutnější. Srnčí zvěř dělala jen nepatrné stopy ve tvrdé, mrazem a větrem, vyfoukané krustě. Jednou bych chtěl poznat všechny stopy zvěře. Ale nic není hneď. Za Kosákem spadá stezka k rozcestníku Pod Okršliskem. Původní záměr, který jsem měl v hlavě, pokračoval z tohoto rozcestníku na Biely vrch. Časově bych to zvládnul. Ranní výhledy na Vršatec byly velmi lákavé svojí opojností, ale počasí bylo neúprosné a nezbylo než respektovat přírodu v celém jejím rozsahu. Že ptáčcí zpívajú jak kdyby bylo jaro? Tady na hřebeňoch ne, tady vládne zima. Na krásné rozlehlé louce u rozcestníku podařilo se mi setkat s kaňou. Lehce vzlétla z kraje lesa a velmi nízko nad zemí přelétla přes sedlo. Pak vysoko vyletěla a usedla do větvoví. Pozdravili jsme se, kaňa hlasem kaně, já jen tak v duchu, možná blaženým výrazem. Lesnatá pasáž vybočujícího hřebene směřující na Průklesy a Holý vrch mi skýtala přírodní bariéru, která mě spolehlivě ochránila před větrem. Malinkou chvilku jsem si zapřál, aby tak bylo i na Holém vrchu…ó, jak jsem se mohl, tak bláhově a byť jen chvilkově, mýlit…

Na Holém vrchu

Arktický Holý vrch by za jiných okolností mohl být krásným místem k zastavení, ale tentokrát jsem se kochal mnohem rychleji…

Víc Vám neřeknu. To nech ostane v mojem srdcu.

Tož HORE ZDAR!!!