Jarní Lúčanská Malá Fatra aj iné...
SMUTNÝ ZAČÁTEK
Začátky každého vyprávění bývají nejtěžší. Odkud začít…? Co nezapomenout…? Poslední příspěvky na tomto blogu mají jedno společné. Odehrály se v blbé době. Někdy to vypadá, že to všechno spěje ke konci. Že nebudou žádné blogy, žádné příspěvky a všechno jenom proto, že je nebude mít kdo zakládat a kdo psát. Jestli toto všechno není začátek konce našeho druhu. A ať už to dopadne, jakkoliv, příroda tady zůstane i bez nás. Je mi to líto, je mi to moc líto…
KONEČNĚ TO LEPŠÍ
Hrrrrrršt, rychlo jinam! Teho dňa bylo nádherně. Nevyužít takové příležitosti, to by byl hřích. Příroda se pozvolna probírá do jara a ani na hřebeňoch už zima nestačí. Chtěl jsem trochu výš, a tak jsem si vybral nejbližší variantu, která mě dostatečně naplnila. Lúčanskou Malou Fatru, na které jsem si vybral oblast Jankové a Skalek. Krásný hřeben tohoto úžasného pohoří, kterým jsem si doplnil své znalosti a téměř tak propojil Kľak s Hnilickou Kyčerou, Už mi chybí jen kratičký úsek ze Sedla pod Úplazom na Úplaz. Jednúc to doplním na ranu. Celé. Z Fačkovského sedla až k Váhu. V Rajecké Lesné jsem odbočil doleva do údolí Lesnianky a pokračoval až k rozcestníku Široká, ústie. V 8:30 jsem vyrazil po modré do Sedla pod Úplazom. Po celou dobu mírného stoupání dolinou mě doprovázela Lesnianka. Krpály všude kolem a úplně dole zařezaná Lesnianka, pramenící pod Jankovou ve výšce přes 1120 metrů. Je to horský potok.
Je krásná a tající sníh z ní dělal vodu živou. Zhruba po jednom a půl kilometru začne cesta trochu víc stoupat. Už to není asfaltka, ale kamenná lesní cesta a o kilometr dál už je to jen lesní stezka. A pořád s Lesniankou. Voda je život a vody tady bylo nádherně. Po dalších zhruba 500 metrech jsem Lesnianku opustil a posledním ostřejším půlkilometrovým stoupáním jsem dorazil do Sedla pod Úplazom. Není tu zcela jednoduchých výšlapů. Údolíčka jsou hluboká a na hřebeň to cosi zabere. Tímto je Fatra jedinečná. Myslím, že fatranské chodníky z dolin mají strmější charakter než ty tatranské.
Stoupání hřebenem, jenž sbíhá k severu z vrcholu Jankové, vede bukovým lesem a končí až na samotném vrcholu. V těchto severních a slunci odlehlých místech se stále drželo dost sněhu. Ze sedla na vrchol je to necelých 200 výškových metrů. Kopec začínal mít stále přesnější tvary a bylo jasné, že se blíží vrchol. Holina na rozložitém vršku byla vystavena slunci a po sněhu již tady nebylo ani památky. Otevřel se mi krásný pohled do krajiny. K východu, přes Turčianskou dolinu, byly jako nadosah nejvyšší partie Velké Fatry a za nimi čněly rozplizlé a táhlé hřebeny Nízkých Tater.
Udělal jsem si malou pauzu a kochal se výhledy. Bylo nádherně a nebylo kam spěchat. Občerstvil jsem se a těšil na další pokračování dnešního výšlapu. Tím byl další „neznámý“ vrchol, Skalky. Turistická stezka tu vede nádhernými panoramatickými pasážemi hřebene. Bylo mi moc dobře. Nikde ani noha. Jen Příroda a já. Obzvláště mě potěšil pohled na Kľak, který moc miluju.
Přerod zimy na jaro tu byl velmi patrný. Sice tu na mnoha místech zbývalo ještě hodně sněhu, ale tam, kde byla země řádně prohřátá, tam začínal bujet nový život. Květinky se snažily přivábit pilný hmyz, který by jim zajistil jejich další bytí. Jedině s novým životem může koloběh přírody fungovat dál a dál.
Na lesních hřebenových partiích byly velké nafoukané sněhové převěje. Takové množství sněhu ještě nějaký čas vydrží, než zcela roztaje. Štěstím bylo, že svrchní vrstva obměkla a patrný chodník tak nebyl zledovatělý. Mačky jsem, tuším, neměl.
V některých místech měla tato vrstva převátého sněhu téměř dva metry. Příroda je mocná. Za chvilku poté jsem již dorazil na Skalky.
Na Skalkách jsem si udělal další pauzu. Výhledy byly fascinující. Hřebeny jeden za druhým vypadaly jako vlny na moři. Jak jsem tam tak seděl, tiše rozjímal, samotný s Přírodou, zaslechl jsem nějaký pohyb v kosodřevině na severních svazích pod hřebenem. Rozhlížel jsem se, ale nespatřil nikoho.
Byl čas, abych se rozloučil s vrcholem a pokračoval. Cestou „neznámou“ do známého sedla Vríčanského. Po chvilce chůze jsem opět zaslechl pohyb pode mnou a vedle stezky jsem objevil důkaz, že tady někde poblíž je…
Tak blízko jsem medvědovi ještě nebyl. Pohyb byl slyšet ze vzdálenosti zhruba 20-30 metrů. Další mé přiblížení se ke spatření této nádherné a mocné šelmy. K již dřívějšímu medvědímu stromu teď přibyl medvědí trus a zcela zjevné mručení v kosodřevině. Musím říct, že to byl velice krásný zážitek. Stejně tak mě nadchly kvetoucí šafrány karpatské ve Vríčanském sedle. Byla nádhera pozorovat koberec šafránů, kterým bylo pokryto okolí sedla.
V sedle jsem odbočil doprava do Široké doliny a po žluté následoval Široký potok od jeho pramene, který je nedaleko pod sedlem. V jeho přítomnosti jsem sešel až k rozcestí Široká, ústie. Šestihodinový aktivní oddych byl jedinečný, to každopádně. Neskutečným způsobem vyšlo počasí s teplotami -1 – 12°C. V nádherné přírodě a úplně sám.
Vím, že je toho teď mnohem mnohem méně, všech těch aktivit horských a všelijakých, protože na prvním místě je teď ta naša chalúpka drnovská, pro kterú teď dělám co možu. Su vděčný za každý okamžik, kdy možu vyběhnút do Hája nebo na Humenec a co teprú, když sa vypravíme na Ploštinu. To je radost veliká. Klášťovu jsem sa omluvil, protože jsme si slúbili, že za ním budu chodit. Ale jak sa říká: „Slúbené vydrží.“ Tož tak mě bylo na Fatře a pak okolo chalúpky tak průběžně… Aj teho medvěda jsme tu možná měli, túlal sa, prý, kole Ploštiny, zrovna když jsme tam byli, a pod Klášťovem aj dál po hřebeňu. Hice tu byly také, 36°C, ale vody málo. Búřky nijaké, snáď dneskaj trochu zapršalo, ale v zemi teho moc nebude. No, na první hříbky by to možná stačit mohlo, ale sucho bylo dlúho. Eště že tu máme tolikej vody pod sebú.
Tož snáď třeba brzo HORE ZDAR!!!
Konečně nádherný příspěvek, do té hrůzy, co na nás křičí všude kolem nás. Jen tak dál. Více takového pozitivního. L.
OdpovědětVymazatVelice ráda jsem si přečetla Aleši. Je dobře, že jste se opět s námi podělil o krásné zážitky i fotografie.
OdpovědětVymazatJen na ty medvědy pozor!