HOREZDAR

Když jsem dnes vstával byla ještě tma. Podělal jsem jakúsi nutnú prácu, hříbky v sušičce protřídil, další naskládal, protože něž odjedu, tož to mosí byt hotové. Uvařil jsem si kafe a šel ven. Byla ještě noc a nebe plné hvězd nade mňú. To je neskutečná nádhera. Přírodo děkuju! Asi ale padne mlha.  V ranním rozbřesku již nebylo vidět Klášťova a z kopca Humenca byly patrné už jen siluety vrchních stromů v Háju. Je krásný den. Mlhy sa stahujú k Vláře a obrysy Humenca začínajú být zřetelnější. Dnes budu v Tatrách. Ještě nachystat věci a na poledňa mizíme. Sleduju každičký okamžik zrození dnešního dne. Je to úžasné a krásné... Vychystávání potřebného vybavení mělo drobnú skvrnku. Nemohl jsem najít mačky. Hledal jsem dlúho, ale marně, až jsem začínal být lehce nervózní. Bez stúpacích želez do hory nemožu. To je nemyslitelné, to by nešlo. Tož jsem neváhal, sednul do auta a na otočku do Zlína, abych pořídil mačky. Trošku sa mně to zkomplikovalo, času najednúc nebylo a všecko začínalo být tr...

Tak nám pomalu končí léto. Doba je zvláštní až hektická. Všechno se mění, nikoliv tak jak bychom si bývali byli přáli, ale tak už to někdy je. Rekonstrukce chalúpky pokračuje v rámci možností. Člověk má jen dvě ruce a dvě nohy. Třebaže by ty nohy rády šlapaly po kopcích, musí běhat především okolo stavby. A i přes veškeré úsilí si někdy říkám, jestli neběhají méně, než by mohly. Myslet si na nějaké výšlapy, když je potřeba toho co nejvíce udělat, to by bylo příliš bohémské. Tož tak se mňú. Proto s velkým povděkem přijímám každou možnost, která se mi naskytne. A jedna taková přišla jako blesk z čistého nebe. Díky práci, kterou jsme prováděli v Dětmarovicích, respektive díky ubytování, které jsme si našli na polské straně hranice, v Ustroni, jsem měl možnost navštívit Slezské Beskydy. Je až s podivem, jak se dokáže krajina měnit, na tak malém prostoru. Průmyslem poznamenaný sever Moravy, respektive Slezska jako by najednou zmizel, sotva člověk překročí hranice do Polska. Slezské Beskydy ...