Slezské Beskydy s trochou valašského zamyšlení
Tak nám pomalu končí léto. Doba je zvláštní až hektická. Všechno se mění, nikoliv tak jak bychom si bývali byli přáli, ale tak už to někdy je. Rekonstrukce chalúpky pokračuje v rámci možností. Člověk má jen dvě ruce a dvě nohy. Třebaže by ty nohy rády šlapaly po kopcích, musí běhat především okolo stavby. A i přes veškeré úsilí si někdy říkám, jestli neběhají méně, než by mohly. Myslet si na nějaké výšlapy, když je potřeba toho co nejvíce udělat, to by bylo příliš bohémské. Tož tak se mňú. Proto s velkým povděkem přijímám každou možnost, která se mi naskytne. A jedna taková přišla jako blesk z čistého nebe. Díky práci, kterou jsme prováděli v Dětmarovicích, respektive díky ubytování, které jsme si našli na polské straně hranice, v Ustroni, jsem měl možnost navštívit Slezské Beskydy.
Je až s podivem, jak se dokáže krajina měnit, na tak malém prostoru. Průmyslem poznamenaný sever Moravy, respektive Slezska jako by najednou zmizel, sotva člověk překročí hranice do Polska. Slezské Beskydy mají svoje kouzlo. Již před časem mě nadchla Barania góra plná vody, v jejichž útrobách pramení řeka Visla. Nebyl jsem tentokrát v srdci Slezských Beskyd, nýbrž jen tak v podhůří, ale i tak byla příroda kolem okouzlující. Ustroň je lázeňské městečko nalézající se v údolí řeky Visly, z východu obklopené masivem Rownice (884 m) a Orlowé (813 m) a ze západu Velké a Malé Čantoryje (995 m resp. 866 m). A právě na Malou Čantoryji vedly mé první kroky. Na rozdíl od Čantoryje Velké, která je hraniční horou s Českou republikou, se Malá Čantoryje nachází čistě na polském území. Poměrně snadný výšlap lesními cestami mě dovedly až do míst, kde se mi rozevřely krásné výhledy na Slezské Beskydy. Je tu fakt moc hezky. Až se nechce věřit, že za hřebenem je Třinec.
Samotný geografický vrchol se nachází přibližně 200 metrů od značené turistické stezky. Lidé, kteří jdou po značených cestách končí u cedule Malá Čantoryje. Toto místo však nenabízí tolik výhledů jako skutečné vrcholové místo. Jelikož jsem k výstupu použil stezku neznačenou nepotkal jsem žádného člověka. Kousek od staré ovčírny pod vrcholem jsem se napojil na turistickou trasu, ale po pár metrech jsem zmizel v lese, abych stanul na vrcholu, kde opět nikdo nebyl. Byl jsem spokojený a šťastný. Udělal jsem si pauzu a vychutnával klid tohoto místa s pěknými výhledy. Spojen s přírodou dal jsem si malou svačinku a po chvilce vrchol opustil. K sestupu jsem zvolil opět částečně neznačenou trasu. Z vrcholu jsem scházel lesní pěšinkou, až jsem se dostal na značenou stezku, po které jsem došel až k autu v Jelenici. Čím mě nadchla Malá Čantoryje? Už jen samotnou možností dostat se do přírody, krásnými výhledy, ale i nezapomenutelnými barevnými koberci náprstníků.
Hned druhý den, počasí mi přálo a časově to vycházelo dobře, jsem se rozhodl pro výšlap na Lipovský grúň a Žar. Oba tyto kopce jsou na východ od Ustroně v masivu Rownice. Alespoň trochu více poznám Slezské Beskydy. Opět jsem se kochal nádhernými náprstníky. Tolik krásy. Z Lipovského grúně ani z Žaru nejsou takové výhledy jako z Malé Čantoryje, ale nějaké přeci. Nespornou výhodou však bylo, že tento kout nebyl nikterak navštěvován turisty, a tak jsem si opět užil krásných chvilek samotný s přírodou.
Na vrcholu Lipovského grúně je dřevěná lavička a tabule s popisem místa. Stoji tady: „Lipowski Groń, nevysoká hora se dvěma vrcholy ukončující západní část masivu Równice ve Slezských Beskydech. Téměř zcela zalesněná hora se strmě svažuje k Těšínské pahorkatině. Hlavním vrcholem je ten jihovýchodní. Vrchol severovýchodní se nazývá Žar (688 m.n.m.), je nižší a užší. Název vrcholů je svázán s vesnicí Lipowiec (Lipovec), která se táhne po jeho úpatí. Přes Lipowský Groń vede žlutá turistická značka ze Skočova k chatě pod vrcholem Równice.“ Byl jsem spokojený a nadšený, že jsem mohl opět vyrazit do přírody, poznat nová místa a trochu tak zapomenout na všechny ty starosti života pod horama. Pokud bych to měl celé shrnout a dát tomu nějaký závěr, tak musím souhlasit s heslem…
Takové bylo moje nahlédnutí do Slezských Beskyd, kterým jsem si tak trochu, částečně, uspokojil potřeby svého bytí v přírodě. To bylo ještě léto v plném proudu. Teď, na počátku podzimu, si tento deficit nahrazuji návštěvami lesa v okolí Drnovic. Tou největší odměnou jsou koše plné hub, které z lesa nosíme. Děkujeme Přírodo za Tvé dary. Díky letošní nadprůměrné úrodě máme vystaráno a hub bude dostatek pro celý následující rok.
Dnes začal říjen. Počasí je už třetí den spíše zamračené a deštivé. Klášťova nevidět. Jen doutnající úbočí, která naznačují, že hřibů si letos ještě užijeme. Na závěr bych ještě přidal jeden Vaculíkův úryvek, který mě dojímá, a se kterým bez výhrad souhlasím. Koncem týdne mě čeká výjezd na Slovensko. Navštívím po delší odmlce Tatry a bude to pravděpodobně vrchol letošního roku. Tak tady je ten Ludvík…
„Už třetí den, konečně, padá sněh. Stojím v duchu na bílém temeni Holého vrchu, jenž se táhle sklání k východu, kde se obrysy hor ztrácejí v bílé pláni nebe i země. Zmizely potoky i skály a vše, co pomáhá geometrům. Kdy jsem tu v životě stál, snaže se průsmykem vhlédnout v mlhovinu Pováží, nebo ležel, pozoruje mračna vznikající v dolinách, rozpouštějící se nad horami, často jsem přemýšlel o podivnosti narození na takovém místě. Mezi námi, nenarodil jsem se Čechem, jenom jsem se holý, z nouze, do toho oblékl. Mám ty šaty, ale chci v nich chodit svými cestami. Nevidím důvodu ke zvláštní národnosti české a slovenské. Je to věc individuálně psychická. Pro někoho tento vyšší stav je, pro někoho už nebude. Mám dva jazyky. Jedním mluvím, chutnám a lížu sám. Druhým to za mě jinde dělá Tatarka a umí mi povědět co sám nevím, neprožil jsem a necítil bych. Na hraniční kótě 831 cítím se uprostřed a žádného území na západ ani na východ nemůžu se vzdát.“
Tož snáď už brzy hore zdar!!!
P.S. Babí léto přijde 7.-9.10. do Tater 😉
Komentáře
Okomentovat