Hluboké myšlenky gdesi v hoře

V hlavě se mi klidní myšlenky. Nejde to začít jen tak, jakože nic, když přece něco. V tomto týdnu bylo mi nesnadně a následovně. Už kdysi, jsem propásl jedinečnou záležitost, aby se časem ukázalo, že při své jedinečnosti nebyla jediná. Následná se pak ukázala jako ta pravá. Tak jak to teda všechno je? Člověk nechce propásnout šanci, ale je to ta pravá? Jsem toho názoru, že tentokrát to byla opravdu jedinečná záležitost, a zásadní. Chlácholím svoji mysl tím, že třeba přijde další, a bude ještě lepší, že se nakonec dočkám toho, po čem toužím. Víra musí zvítězit nad bezmocí rozhodnout se. Tentokrát jsem, s velkou bolestí v srdci, musel odmítnout pracovní příležitost na Ploštině. Práci, která by byla zcela odlišná od té, která mi zajišťuje živobytí, ale práci, která by mě dokázala naplnit svojí podstatou. Možná bych byl prvním průvodcem, který by při svých výkladech bečel, ale zvyknul bych si. Nebudu to dál rozmazávat. Bylo mi hrozně, když jsem musel ve středu oznámit, že nabídku nejsem schopen přijmout. Existenční rizika, která by můj souhlas vyvolala, byla natolik závažná, řekl bych až, v tu chvíli, krutá, ale nedalo se nic dělat. Možná jsem to mohl přece jen zkusit, věnovat se nějaké rukodělné výrobě, když by byl čas, přivydělat si tak, ale je tu ještě ta naše chalúpka a ta potřebuje spoustu času a hlavně peněz. Tož tak se mňú…ale co už? Takový maglajz v hlavě, to chtělo pořádně sa vyvětrat a přijít na jiné myšlenky. Můj prvotní záměr byl výstup na Holý vrch z Vlárského průsmyku. Namyslel jsem si autobusové spojení a měl jsem v plánu, že sestoupím v Brumově, a dost možná bych ještě pokračoval horú až do Klobúk, jenže všechno sa mělo trochu jinak. Když si něco zmyslím, tak sa na to aj dobře připravím, a nachystám sa večer, a jdu spát tak, aby to všechno klapalo jak má. Ale tentokrát temu bylo jinak. Už ve středu večer jsem věděl, že to tak nebude. Že to bude jinak, ale bude to. Ráno jsem ještě musel zavézt moji milovanou ženu do Zlína, protože to tak bylo lepší a teprve, až jsem se vrátil domů, započal jsem s přípravami, aby to teda nakonec bylo. Nemám rád nejistotu, a co se týká mého aktivního pobytu v přírodě, tak tam to platí o to víc. Uvařil jsem termosku čaje, nachystal nezbytnosti a dumal, jak to vymyslet. Holý vrch byl jasný, ale kudy, aby to bylo nové, nepoznané? Jistě, Vlárský průsmyk by byl takový nejpoctivější z hlediska výstupu, níže nejde začínat, ale na to už nebyl čas. Vymyslel jsem si tedy okruh z Bylnice. Taky dobré, co říkám dobré? Výborné to bylo, i když jsem vycházel o 42 metrů nad mořem výše.

Zaparkoval jsem na parkovišti Široká a přes Chaloupky a Hrbáč jsem došel do Blizákovců. Prošel jsem touto okrajovou částí Bylnice a ještě před Bylničkami jsem se vydal doleva napřímo do hrba. Prvním cílem byla Městská Dúbrava (566 m). Necesta se pozvolna zdvihala rozsáhlými pastvinami a byla nekonečná. Stoupání nebralo konce a rozsáhlé bílé zasněžené pláně jako by relativizovali jakýkoliv pohyb lidský. Šlapal jsem sněhem, ale nebyl jsem ani dál, ani blíž. Přemýšlel jsem v tu chvíli, jak to asi dělají účastníci polárních expedicí. Čeho se „drží“? Já jsem měl před sebou alespoň viditelný cíl, ale když je všude jenom všechno bílé? Musí to být hodně psychicky namáhavé, aby člověk přesvědčil mysl, že jeho snažení k něčemu vede. Pokračoval jsem bílým nekonečnem k hoře. Stačilo vyšlápnout pár výškových metrů a pohled nazpět nabídl krásné výhledy.

Pod Provratí. Pohled na hlavní bělokarpatský hřeben, vlevo Chladný vrch (742 m), vpravo od něj Javorník (783 m). Před nimi Pláňava (614 m) a zleva sbíhající hřbet Vršků (520 m) ze zemědělské osady Maděrovce. Fotku jsem stylizoval do černé a bílé. Odpovídalo to mé náladě.

Čím více jsem se blížil k lesu, tím více jsem se musel zaklánět, až mě za krkem bolelo, abych se díval k pomyslnému vrcholu. Strmost svahu pomalu, ale jistě, nabírala na svém sklonu. Takové nic, řekl by si člověk, a kolik to dá úsilí, než se dostane k lesu. Prvních 150 výškových metrů bylo za mnou. Pode mnou? Jak se to vezme. V lese se vrstevnice ještě více zhustily a jejich tempo zvolnilo až těsně pod vrcholem. Městská Dúbrava je nevinný název pro pěkný kopec nad Brumovem. Největší překvapení mě čekalo v samém závěru. Z pod vrcholu ubíhaly směrem k městu zvláštní úvozy. Nejprve jsem myslel, že se jedná o nějaké staré cesty, ale terén se zvláštně více vrásnil, čím jsem byl blíže k vrcholu. Každé toto zvrásnění, tato krajinná deprese, byla směrem k vrcholu užší, ale o to více se zařezávala do terénu. Tento reliéf kopce jsem ještě nikde neviděl. Třeba se jednalo o dřívější zásah člověka do krajiny, těžko říct. Anebo to jsou ty „čartoryje“, kterých je tu v Bílých Karpatech nespočet? Kdo ví? Jestli to někdo víte, budu rád za vysvětlení. Opustil jsem les a přede mnou už byla jen holá pláň a chata na vrcholu Dúbravy. Z Bylnice mi to sem trvalo jednu hodinu. Sněhem přemrzlým a občas bořivým.

O cosi vyšéj…na Městské Dúbravě

Tož co? Kochal jsem se a bylo mě dobře. Dal jsem si čaju, zakúřil jsem si a hleděl tam kdesi k nám… A furt sa mně nořily ty myšlenky, že jsem měl udělat něco a neudělal jsem, že jsem se stal otrokem svého vlastního bytí, že to byla třeba chyba, že už sa mně to třeba víckrát nepoštěstí, a že toho budu gdysi litovat. Tož, snáď sa aj rozhodnu...ale gdy? Gdy sa možu těšit z teho, že to bude tak jak bych si přál? Gdy sa objeví taká, anebo jiná, šanca? Co s tím? Vydechnout, dopít čaj a pokračovat… Nazul jsem sněžnice a pozvolna se přiblížil lesní cestě, na které byly vyfrézovány běžecké stopy a taky trochu uhutnělé vrstvy, po které se dalo jít vcelku pohodlně. Snáď až teď mě fšecko docházá…ale rozhodnutí bylo jasné. Neříkám, že dobré, ale aj za špatnýma si mosíme někdy stát! Sú to naše rozhodnutí. Dalším cílovým bodem byl vrch s krásným pojmenováním. Na Tatrách. To je krásné pojmenování. Z cesty, po které jsem pohodlně přišel, jsem odbočil do nejisté přemrzlé hmoty. Občas to podrželo, ale spíše jsem sa bořil, pod zatížením, do přemrzlého sněhu. Sněžnice tu nebyly od věci. Byť se člověk proboří, nemusí tahat tu sněhovou masu hore. Ta zůstane pod sněžnicemi a s uvolněnou patou to byl takový trénink na lýtka a stehna. A že mi to dalo zabrat. Kdybych tady psal jen o krásách, tak bych urazil veškerou tu snahu a námahu, kterou pro to musí člověk obětovat.

Nad vrchem Na Tatrách, v údolí Bylnica a Brumov anebo jenom Brumov?

Stejně na dosah se jevila i chatová osada pod Holým vrchem. Vždyť jen kousek, tady přes tu louku… A zase, krok za krokem, ve sněhu, který nedržel, byl přemrzlý a bořil jsem se i se sněžnicemi na dobrých deset centimetrů. Byla to šichta. Postup byl pomalý, ale ta sveřepá vůle, ta chuť být už tam, to bylo, co mě hnalo vzhůru. Jak musí být mocné lidské úsilí, které dokáže vytvořit stroje, jenž sem, na výspu Bílých Kapat, vytvoří hluboké stopy, a právě tyto stopy byly mojí „záchranou“. V nich jsem, jako modelka, překládal jednu nohu před tu první a tak dále a tak dále. Pohlédl jsem na hodinky. Ještě čtvrt hodiny a budou to dvě hodiny. To nikdy nemůžu dát! Snažil jsem se vnímat, jak je to všechno dobré, jak dělám něco pro sebe, protože kondice po svátcích (…v únoru?), byla hrozná. Nějak mi špatně ušili kapsy? Proč mě tak všechno tlačí, když se ohýbám a zavazuju si boty? Neumí vyrobit pořádné hadry…? Jinak si to neumím vysvětlit. Že bych byl opravdu tolik přibral? Že bych byl opravdu tak tlustý? To není přípustné! To nemůže tak být…! S ještě větším úsilím jsem zabral a šlapal hore. Přece jen mi to nedalo a musel jsem se ohlédnout. S přibývajícími metry byl tento pohled stále impozantnější. Jakmile jsem spatřil strážovské kopce, opustila mě, na moment, truchlivá nálada a kochal jsem se.

Zase černobíle…

Holý vrch, za chvílu už bude Holý vrch! Byl jsem trochu nadřítý, ale spokojený. Očistil jsem pařez, sundal si rukavice, sedl na ně a…a co jsem dělal? Byl jsem odevzdaný přírodě? Byl jsem v ní. Uprostřed. Víc než na horizonty krajiny, jsem v tu chvíli hleděl na své pomyslné horizonty ve své duši. Tak přece je to pravda… Zase v pondělí do dobrovolně zvoleného procesu, jenž mi přináší, více než potěchu, spíše finanční zázemí pro budování naší chalúpky. A to je, do prkna, nejvíc…nebo není?...musí být!...mělo by být…je, bohužel…?...jsem za to rád…musím být za to rád…není teď jiné cesty, než zatnout zuby a své ideály nechat na čas uležet…taková možnost… Zakazuju si o tom psát! Čaj, krása okolo a já jak ve svěráku…Bože, proč? Zabalil jsem to a vydal se k sestupu. Směr Jelínek, Díly, Maděrovce. Dolů to bylo o poznání lepší. Sotva jsem opustil les a přešel přes louku dostal jsem se do míst, kde jsem se zastavil a setrval. Ó, jaký krásný Vršatec! To je nádhera!

Vršatec

Původní záměr navštívit ještě vrcholy Pyrtě a Tratihúšť jsem vzdal. Až půjdu z Vlárského průsmyku, tak sa tu jistě zastavím… Měl jsem toho v nohách dostatek a nebylo potřeba dráždit liché potřeby…anebo sudé? Každopádně jsem pokračoval napřímo na Maděrovce. Stačilo. Pod nerealizovanou pasáží dvojích vrcholů jsem přece jen sečkal v rozjímání na krásném místě U křížku.

U křížku…a Vršatec

Sundal jsem sněžnice, přivěsil je na batoh a vydal se hlubokou stopou traktorovou na Maděrovce. Z Maděrovců jsem sestoupil po ledové cestě „mezi vysílače“ a pastvinou pokračoval k Bylničce, abych se napojil před Blizákovcema na původní výstupovou cestu. Tož tak se mňú. Ani trojí HORE ZDAR! ze mě nesetřásl tu divnú křeč, která mě snáď do fčíl tíží, ale dá sa to zvládat… A kočka mi dělá radost. Leze mňe do filčáků a já vím, že mě má ráda. Tlapkama sa snaží dostat dovnitř papuče, a snáď sa tam chce dostat celú svojú hlavú…dělá mě to dobře…naša kočka drnovská…

A teď to zvolání…kdy bude další…???

HORE ZDAR!

P.S. Mosím sa dat do kopy…není všeckému hneď konec…