Jak jsem "novoročně" omakal Makytu
Po včerejší sněhové kalamitě nám Příroda opět ukazuje svoji sílu. Ke sněžení se přidal větř. Vzduchem se víří sněhová mračna, všude to hučí, stromy se sklánějí a odolávají, jak jen dokážou. Co bylo včera mokré je teď ledové na kost. Skrze okna se na to počínání Přírody dívá pěkně, ale vypadá to strašidelně. Přírodo jsi mocná a dnešní den lze považovat za ryze a krutě zimní. Je s podivem, co všechno musí přestát vše živé, co se v Přírodě nachází. Vichřice zarovnává veškeré nerovnosti do hladkých sněhových ploch. Hájem letí hustý sněhový prach a před chvilkou hlásili, že je ve Zlínském kraji 11.000 domácností bez elektřiny. Ráno občas problikávala světla, ale prozatím nám vše funguje tak jak má. Chvála bohu. Ale dochází nám plyn…budu muset ven vyměnit flašu, že bych sa na to těšil sa říct nedá, ale co už. Včerejší předsevzetí, jak budu budovat naši chaloupku vzaly za své. Člověk míní, Příroda mění. Mám tedy trochu prostoru, abych se podělil o pár krásných okamžiků, které jsem prožil v úvodu letošního roku.
Nový rok začal poměrně pěkným počasím. Teploty byly nadprůměrné a užili jsme si i trochu sluníčka. Nebylo tedy divu, že jsme, při jedné z cest ze Zlína, využili takto přívětivé chvilky a vydali se na malou procházku po okolí. Od EnviCentra ve Vysokém Poli jsme pokračovali křížovou cestou k Bojatínu.
Od kaple Panny Marie Vysocké vede krásná bylinková stezka k Vodní kapli. Velmi dobrý počin od těch, kteří tuto bylinkovou zahrádku vytvořili. Od Vodní kaple jsme se spustili pastvinou k Juříčkovému lázu. Překročili jsme Benčici a odtud pokračovali po žluté turistické značce směrem ke kapli svatého Františka.
Cesta lesem byla hodně blátivá a taky čas začínal být neúprosný, koneckonců bylo pozdní odpoledne, a proto jsme se rozhodli, že ke kapličce půjdeme až jindy. Dorazili jsme až k místu, kde turistickou stezku křižuje cyklotrasa a po ní jsme se vydali k turistickému přístřešku Bojatín. Odtud jsme lesem sestoupili až k rozcestí na Juříčkovém lázu a po cestě se vrátili k autu u EnviCentra. Byla to velmi příjemná procházka s krásnými výhledy na Bílé Karpaty.
Teď se ještě na chvíli vrátím k dnešku. Včerejší proházené cestičky ve sněhu jsou fuč. Veškeré lidské snažení dokázala Příroda během několika málo hodin smazat. A sype a sype… Zima jak má být. Tož tak u nás. Ale je tu krásně.
Zima se nadobro vrátila v posledním lednovém týdnu. Nasněžila slušná nadílka, která vydržela až do dnešních dnů. Jedno lednové pondělí jsem měl pracovní cestu do Vsetína, které jsem využil k tomu, že jsem pozval moji milovanou ženu na Makytu. Vždyť jsem ještě letos nebyl na žádném vrcholu, a to se musí napravit. V Lidči jsme odbočili směrem k Francově Lhotě a pokračovali až do Valašské Senice. Projeli jsme dědinou a zaparkovali pod Košařiskama. Dál jsem si autem netroufal, protože jsem neměl řetězy. Kolem chalupy s ovčírnou jsme šlapali ostrým svahem pod hřebeň.
Slunečné počasí, čerstvý vítr a teplota nad nulou způsobily, že sněhová pokrývka, která byla na větvích stromů tála a padala nám za krk. Některé zmrzlé kusy sněhu byly i trochu bolestivé, ale na helmu to nebylo. Postup těžkým a hlubokým sněhem byl trochu náročný, ale nikoliv nemožný. Po chvilce jsme stanuli na Kyčeře (804 m), čímž jsme se ocitli na státní hranici Česko - Slovenské. Sledujíce hranici jsme pokračovali až na Makytu.
Čím jsme byli výše, tím méně sněhu padalo ze stromů. Bylo tu opravdu nádherně. Po hodině a čtyřiceti minutách jsme stanuli na vrcholu Makyty. A opět jsem tu zažil příjemné překvapení, podobně jako na Bábě. Přístřešek, který na Makytě kdysi byl a následně zmizel, tu byl opět. Navíc přibyly informační cedule se zajímavými informacemi o Makytě a okolí. Jsem rád, a je to velice dobře, že je na vrcholu toto zázemí. Provedli jsme zápis do vrcholové knihy, půl hodinky jsme spočali, občerstvili se čajem a škvarkovou plackou a vydali se nazpět.
Cestou zpět jsme následovali modrou turistickou značku a pod Košařiska jsme sešli pastvinama, nikoliv lesem, jak tomu bylo při výstupu. Sněhu bylo hodně a v návějích do půli stehen. Sněhové převěje, které byly nad lesní cestou byly velice působivé. Nedalo mi to a musel jsem si je vyfotit.
Z Makyty až k autu nám to trvalo podstatně kratší dobu a stačila nám k tomu slabá hodinka. Mohu tak za sebe říct, že letošní první HORE ZDAR! patřil Makytě. Byl to velice krásný výšlap a věřím, že brzy přidám nějaký další. Už se mi v hlavě ledacos rýsuje, ale chaloupka má přednost. Tož snáď si najdu nějakú chvilénku, abych mohl opět zvolat…
…HORE ZDAR!!!
P.S. Dneska je fakt dneska, je to fičák jak ten větř 😉 Kéž by sa tak plodily aj ty výšlapy...ale stejně jsem dnes aj budoval, takže to všecko mělo smysl...teď je večer, bude 8 hodin, venku to zas hučí jak v piliňákách...semtam sa cosi zesype zhora...a noc bude mrazivá a tuhá...mám to tu moc rád.
Komentáře
Okomentovat