(Pod)zimní krajinou Vizovických vrchů - Závěr roku u nás na jižním Valašsku

Závěr října byl ve znamení pošmourného počasí. Obloha byla zatažená a sluníčka bylo po málu. Blížily se dušičky, a tak to bylo vlastně v pořádku. První listopadová neděle ovšem nabídla změnu. Po dlouhé době se nebe projasnilo a podzim se tak mohl vybarvit do krásných odstínů. Přece jen, když svítí, jsou barevné listy nějak zářivější. Už dlouho jsem nebyl s Vincou na nějakém výšlapu, tož jsem neváhal a vyrazili jsme. Kam? Na Bábu! Baže na Bábu, na naši Bábu! Avšak premiérově jsme „vymyslelí“ trasu „z druhé strany kopca“. K výstupu jsme zvolili jižní svahy Komonce. Přijeli jsme na konec Podhradí a po naučné stezce s názvem EKOPARK Starý Světlov jsme se vydali k hřebeňu. Poprvé jsme se tak k Bábě vydali od jihu.

Podzimní příroda pod Komoncem

Jižní svahy Komonecké hornatiny jsou oproti severním partiím příkřejší. Mohu tak tento výšlap považovat za nejstrmější výstup na Bábu. Byl jsem rád, že jsem si doplnil znalost terénu a dokázal si tak v hlavě vymodelovat reliéf krajiny. Vrchol Báby, tak jak jsme ho znali z dřívějška, nabízel vždy krásné výhledy, ale tentokrát tu bylo spoustu nových „atrakcí“. Jednou z nich byla například šachovnice s důmyslně ukrytými dřevěnými figurkami, aby odolali nepřízni počasí. Taky se tu objevila nová místa, na kterých může člověk spočinout, ale nejvíce mě zaujal plechový talíř, na němž jsou popsány vrcholy, ke kterým lze z Báby dohlédnout. Že lze pozorovat vrcholky Pálavy jsem věděl, neboť jsem ji odsud již párkrát viděl, ale že je možné dohlédnout až k prvním alpským vrcholkům v Rakousku, to bylo zjištění nové a překvapivé. Udělali jsme si s Vincou malý piknik a rozjímali jsme nad naší krásnou přírodou. Máme se to, že tu máme takovou nádheru! Cestou zpět jsme se ještě zastavili na odpočívce v lese, kterých je tu na naučné stezce lesem povícero. Prolézačky a informační tabule jsou tu vkusně doplněné vyřezávanými dřevěnými zvířaty, která v místních hvozdech přebývají. Rozhodně dávám palec hore za tuto naučnou stezku a vřele doporučuju všem, kteří chtějí navštívit tato krásná místa Vizovických vrchů.

Dřevěný tetřev

Vinca

Uběhl měsíc a měli jsme tu prosinec. Zima, se přihlásila a nadělila nám slušnou porci sněhu. Na dvoře jsme měli 20, možná 25, centimetrů sněhu a jelikož bylo počasí mrazivé tak se tato krásná bílá peřina na nějaký čas stala součástí našeho života. Po několika mrazivých nocích, kdy rtuť teploměru klesla na -15°C se přece jen našly dny, které nebyly toliko větrné a teplotně přívětivější. Krajina v okolí byla zahalená krásným bílým závojem. Nedalo mi to a musel jsem vyrazit do přírody. V Obchůdku na dědině jsem si koupil klobásu a sirky, do batohu naštípal trochu suchého dřeva a vyrazil jsem poznávat nová místa. Cílem byl trojvrchol Rovní, respektive jejich nejjižnější kóta, s místním názvem Skalica s nadmořskou výškou 708 metrů.

Cestou na Klášťov

Z domu, a přes Ploštinu, jsem zamířil na Klášťov. Cestou, kterou jsem kráčel, neprošel ten den, a zřejmě i několik dní před tím, nikdo. Prošlapával jsem si stopu, což se mi moc líbilo. Věděl jsem, že jsem tu zcela sám. Jen já a Příroda. Byl to velice krásný zážitek.

Zasněžený vrchol Klášťova s vrcholovým křížem

Z Klášťova jsem sešel na hřebenovou turistickou stezku, která je součástí naučné stezky Vizovické vrchy. Ještě, než jsem dorazil na vrchol Rovní, tak jsem si udělal takovou drobnou odchylku z kurzu a šel nahlédnout k severu v jednom vyrúbanisku pod Klášťovem. Pozoroval jsem Hostýnské vrchy a trochu doufal, že bych mohl dohlédnout až k Jeseníkům. To se mi bohužel nezadařilo, ale výhledy tu i přesto byly opravdu pěkné. Následovala kóta 702 metrů, vrchol Rovně. Odsud to již bylo takové malé dobrodružství. Nejprve jsem se prodíral hustým porostem, abych narazil na lesní cestu, která mě přivedla pod druhý z vrcholů s kótou 706 metrů, ovšem bez jmenného označení. Třeba se to tu nějak jmenuje, ale já to nevím. Tož kdybyste někdo věděli, dajte mě vědět. Pak už to byl jen malý kousek a přede mnou se objevil poslední z této trojice, 708 metrů vysoká Skalica.

Skalica

Teď bych měl psát a rozjímat se nad tou krásou nesmírnou. Ale nevím co bych na to napsal. Stále více sa ně stává, že su ve svém vnímání krásy trošku sobec. Tak jak tady na Skalici. Pohled na Klášťov, na kus hřebeňa, všecko krásně bílé, čisté. „Včíl odpočívaj!“ pravila Příroda a celá hora sa přikryla bílú peřinú, která dala načerpat nových sil všem rostlinkám, a zvířecí obyvatelé sa tomu také patřičně přizpůsobili. A ke vší té nádheře přispělo úchvatné počasí v tento nezapomenutelný okamžik. Vytvořil jsem záhrab, aby bylo kryté ohniště a rozdělal malý táborák. Opékačka byla na světě. Pravda, trochu mrzlo, ale Slunce bylo přívětivé a přikrášlilo -6°C na příjemno.

Klášťov ze Skalice

Příprava oběda na Skalici

Užíval jsem si to se vší parádou. Až oheň dohořel zahrabal jsem ohniště sněhem a vydal se k domovu. Cestou necestou a pro mě do té chvíle i neznámou. Příkré srázy Skalice mě dovedly až k lesní cestě, po které jsem došel k hájovně U Ovesných. Prochází tudy i cyklostezka č.5057. Po lesních cestách jsem sestupoval kolem kóty 568 m až k prvním usedlostem ve Vysokém Poli. Minul jsem pár stavení a nezřetelnou stezkou, jenž byla schována pod sněhovým příkrovem jsem dorazil k další části Vysokého Pole.

Pohled na cestu do Drnovic od Vysokého Pole. Kostelíček drnovský a na horizontu hřebeň Bílých Karpat.

Míjel jsem okrajové části dědiny, až jsem se dostal k cestě do Drnovic. To už jsem byl jen kousek od domova. Pohledem na Klášťov a Skalici jsem se rozloučil s našimi krásnými kopci. Byl to krásný den v zimní přírodě. Takový, na který se nezapomíná.

Vizovické vrchy (zleva Skalica, kóta 706 m, Rovně a majestátný Klášťov)

Slovní popis v níže uvedeném videu není úplně přesný, ale nic to nemění na skutečnosti, že to byla nádhera 😉

Na Skalici

Jak už to v posledních letech bývá pravidlem, sníh do Vánoc nevydržel. Snažil se, snažil, ale Příroda si přála, aby tomu bylo jinak. Náhradou za roztopený sníh bylo pár dní, které byly slunečné a velmi příjemné. Vánoční čas, který bývá spojen, poněkud odlišně od tradičního pojetí těchto svátků, s hodováním a plnými bříšky mě donutil, abych v rámci lepšího trávení zorganizoval rodinnou zdravotní procházku. S mojí milovanou ženou, její dcerou Janičkou a mým synem Vincou jsme zajeli do nedalekého Račného, osady nad Lidečkem. Zaparkovali jsme téměř na konci osady a vydali jsme se ke kapličce Svaté Anežky České. 

Kaple Svaté Anežky České v Račném (foto: Jana Neubauerová)

Stará dřevěná kaplička stojí na pěkném místě s příjemnými rozhledy a vede k ní i poutní křížová cesta. Tato dřevěnička byla naším prvním zastavením na naší procházce. Sluníčko v okolí se snažilo prodrat, jen Krajčice jako by si chtěla ponechat oblačný závoj. Co už? Byli jsme rádi, že můžeme být v přírodě. Dalším zastavením bylo skautské tábořiště pod Krajčicí. Tady jsme si dali nachystaný čajík a chvilku posečkali, než z oblohy přestanou padat dešťové kapky. „V lese neprší a nejsme z cukru!“ Po krátké pauze jsme se vydali na vrchol Krajčice.

Vrcholové pasáže výstupu s výhledem na Javorníky a Bílé Karpaty (foto: Jana Neubauerová) 

Dlouho jsme tu ale nepobyli. Studený vítr nás vyhnal, a tak jsme raději sestoupili na lesní cestu pod vrcholem. Krátký sestup ve zbytcích sněhu byl trochu krkolomný. Někteří trochu brblali, ale stejně si myslím, že se to nakonec všem líbilo.

Zamrzlá lesní tůň pod Krajčicí (foto: Jana Neubauerová)

Po modré turistické stezce jsme pokračovali až k prameni, který je v mapě označen jako Krajčice. Pramenišť je tady na hřebeni několik a taky je tu hodně skalních útvarů, které čnějí ze země a jsou částečně ukryty v lesních porostech. Koneckonců celá tato oblast je v nejvyšších pasážích poseta několika krásnými skalními útvary. Ať už jsou to skalky na Klášťově, Lačnovské skály, Čertovy skály anebo již javornické Pulčínské skály. Od pramene jsme si trochu zašli. Zvolil jsem lesní pěšinku, která byla až příliš doleva se kroutící a místo do Račného jsme dorazili opět ke skautskému táboru. Tentokrát k jeho spodní části, o kterém jsem vlastně ani nevěděl. Takže i tato malá zacházka byla vlastně užitečnou a my jsme tak mohli poznat další nová místa v blízkosti našeho domova.

Naše krásná skupinka

Do Račného jsme nakonec přišli trošku jinou cestou, než jsem původně uvažoval, ale vůbec ničemu to nevadilo. Pár metrů navíc nám jenom prospělo.

Blížil se úplný závěr roku. Mívám ve zvyku zakončit rok nějakým pěkným výšlapem a nejinak tomu bylo i letos. Naši kamarádi Martin a Veronika nás oslovili, jestli se chceme zúčastnit výšlapu na Klášťov. Termín byl zvolen na 30.12., poněvadž na Silvestra by tam mohlo být až příliš živo. Souhlasili jsme a těšili se na pěkné odpoledne spojené s posledním opékáním v roce. Nachystali jsme si batohy, ten se dřevem a vším potřebným k rozdělání ohně jsem nesl já, proviant nesla v batohu Jana a Vinca měl v batůžku vše ostatní, co se nám dvěma dovnitř nevešlo. Byl krásný slunečný den, ale po sněhu ani památky. Po poledni jsme dorazili k hasičské zbrojnici v Drnovicích, kde byl sraz všech zúčastněných. K našemu milému překvapení tu čekalo vícero lidí, kteří ten den směřovali k vrcholu. Každý měl s sebou nějakou tu placatku, a tak procházka byla velmi příjemná a přátelská. Jsem rád, že jsme mohli být součástí této krásné vycházky. Je velice důležité udržovat dobré vztahy se svými sousedy, protože to je tak správně. Jednou jsme součástí naší dědinky a vítám každou možnost, kdy se můžeme takto stmelovat. Z Ploštiny jsme pokračovali, pro nás, „novou“ cestou ke Klášťovu. Pod Svéradovem jsme odbočili na lesní cestu, která nás přivedla na hřeben pod Klášťov. Opět jsme mohli poznat nová místa v našem kraji. Děkuju za to. Na vrcholu Klášťova už plápolal oheň, a kromě Drnovjanů, tam byli i skupinky Vysockých nadšenců. Byl to krásný čas s příjemnou atmosférou a příjemnými lidmi. Vinca si to užíval. Opékal, lozil po vrcholové skalce a činil tak spokojeným nejen sebe, ale i mě.

Poslední opékání v přírodě v roce 2022

S Vincou na vrcholu Klášťova (foto: Jana Neubauerová)

Musím Vincu pochválit, snažil se a šlapal co to dalo. Nijak jsme nespěchali a všichni jsme si užívali pobytu v přírodě. Dřevo, které jsem nesl na vrchol jsme nakonec nepoužili, ale nechali jsme ho na vrcholu pod přístřeškem. Třeba přišlo vhod silvestrovským návštěvníkům následující den. Z Klášťova jsme vycházeli, když už bylo sluníčko hodně nízko nad obzorem. Cestu pro sestup volila celá skupinka a opět byla trochu jiná, než kterou chodím k vrcholu. Z Ploštiny jsme již sešli po cestě. Slunce bylo za obzorem a domů jsme dorazili za tmy. Byl za námi krásný den s krásnými lidmi v naší krásné Přírodě. Vinca si vytvořil nový osobák, který teď činí 10,8km! Výborně!

Cestou z Ploštiny (foto: Jana Neubauerová)

Přišel Silvestr a s ním i poslední den v roce 2022. Když se den chýlil ke konci vyšlápl jsem si s Vincou pod Humenec, abychom pozdravili sluníčko na jeho pouti, poděkovali jsme Přírodě a těšili se, jak nám zahřeje naše duše v roce novém. Touto procházkou jsme uzavřeli rok 2022, který byl trochu podivný. Vykreslil charaktery některých jedinců na této krásné Zemi, kteří bohužel způsobili utrpení a bídu pro mnoho obyvatel naší planety. Doufám, a pevně věřím, že již brzy skončí hrůzy, které se odehrávají na východ od nás, že tento nový rok přinese zklidnění pro všechny, a že se lidé k sobě začnou chovat přívětivěji, než tomu bylo doposud. Přeji nám všem hodně zdraví, štěstí a spoustu trpělivosti, kterou bychom v této nelehké době měli mít. Buďme k sobě hodní a tolerantní a věřím, že brzy opět někde zvolám HORE ZDAR!!!

Vizovické vrchy

Loučení se Sluníčkem


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Všecko co sa od jara semlelo aneb Bilancování roku 2023

Rok 2023

Hluboké myšlenky gdesi v hoře