Všecko co sa od jara semlelo aneb Bilancování roku 2023

Máme tu nový rok, a tak bych si dovolil malé bilancování. Rok uplynulý byl pro mě spíše rokem pracovním. Snažil jsem se udělat co nejvíce práce na naší chaloupce a nezbylo tedy mnoho volného času na svá oblíbená putování přírodou. Něco málo ale přece jen bylo. Beru to jako dar, byť má duše toužila po větších zážitcích, ale to se nedá nic dělat a je třeba to přijmout s pokorou. Pokud se budu snažit ještě o chlup víc, třeba se letos dočkám i nějakých nových zážitků. Na prvním místě je ovšem, z pochopitelných důvodů, chalupa. Tu musím letos dokončit. „Tož sa snaž, Alešu…“ Původně jsem myslel, že bude v roce 2023 hotovo, ale člověk míní…

O novoroční Makytě jsem již své napsal, stejně tak o procházkách kolem našich krásných Drnovic, z počátku roku. Zahloubaná návštěva Bílých Karpat nad Brumovem má taktéž svůj vlastní příběh. Ale co bylo dál? Bylo něco dál? Něco málo přece jen ano. V březnu jsem se opět potuloval kolem dědiny. Však je tu krásně.

12.března jsme měli ještě bílou peřinu. Pohled z Háje na Drnovice a Klášťov.

O týden později již kvetly šafrány karpatské…

Jarní počasí sebou přineslo i větrné dny. Svoji sílu vítr předvedl na hřebenech, kde způsobil hodně škod ve formě vyvrácených stromů a polomů. Bylo štěstím, že se tyto vývraty vyhnuly turistickému přístřešku pod Svéradovem a také nedalekému zastřešení pramene Vláry.

Polomy pod Svéradovem

Přístřešek zůstal bez poškození

Loňská zima koncem března skončila a příroda se začala definitivně probouzet. Mám rád okolí naší dědinky a jsou místa, která pohladí na duši. Jedním z těchto míst je i poustevna Jana Křtitele a její okolí nad Sochorákem.

Poustevna Jana Křtitele

Posezení nedaleko poustevny nabízí krásné výhledy na Drnovice a na Bílé Karpaty

O něco níže, blíže k chalupě Sochorových je další kouzelné vyhlídkové místo

Včelíny na Sochoráku

No, tož to sa na to podívajme. Už je druhý den dalšího roku. Jak to vlastně je? Počítáme si do foroty, anebo odečítáme někam ke koncu? Asi je to na každém z nás. Zima sa vytratila a kopčiska sa zazeleňaly. Šak to nemože být jinak.

U nás

V červnu vypadnul Vincovi první zub. Má právo být na fotce. Teda Vinca, ne ten zub. Ale budiž trpělivosti zadosti učiněno jest. Následoval měsíc červenec a společně s ním vycházka na Hložec. Pro mě, konečně, zrealizovaný výšlap na tento krásný hřeben. Nech jenom kúsek hřebeňa, ale už to mám cosi ošlapané, a teď už mám jakúsi představu. Přijeli jsme nad Lipinu, zaparkovali jsme pod horú a pokračovali po „žluté“, po Jeleňovském okruhu. Pozvolným stúpáním, hore horú, jsme sa dostali do sedla pod Stráněma. Tady už jsme šli hřebeněm, po „červené“. Hložec je krásné místo.

Největší Lásky na celém světě

Pohled na Vizovické vrchy, Javorníky a Bílé Karpaty nad Lipinou

Hložecká kaple

Harmonie přírody

A taky červenec, to byl měsíc Malé Fatry. Byl to takový rodinný výlet lanovkou na hřebeň, aby děcka nekňučely, že musí šmatlat strmé fatranské svahy.

Miluju slovenskou přírodu

Bylo krásně, sluníčko svítilo, a k tomu byly prázdniny, děcka si to užívaly každý po svém, tož jsem se rozhodnul, že si uděláme výlet lanovkou na Veľký Kriváň. Kriváň fatranský. Vinca se těšil na lanovku, Janička měla spíše obavy a trochu strach. Ale nejvíc jsem se těšil asi já 😊. K lanovce ve Vrátné dolině to máme necelých 120 km, což znamenalo nějaké slabé dvě hodinky, v klidu, autem. Proč taky nějak spěchat? I cesta je krásným zážitkem, jak sa kopce pomalu zdvýhajú, začínajú byt špičatější a vyšší, prostě z Vizovických vrchů, přes Bílé Karpaty, Javorníky, kolem Strážovských vrchů podél Váhu až na Malou Fatru. Je to zážitek oku lahodící. Prvním milým překvapením bylo parkování přímo u lanovky, což by nebylo až tak zvláštní, ale milé bylo proto, že bylo zcela zdarma. Proč ne? Nahoru, a následně i dolů, jsme se dostali za 51€ (2 dospělí, 1 dítě, 1 student). První byl výšlap na Veľký Kriváň, kde jsme si chvilku pobyli a kochali se krásnými výhledy na všechny strany.

Pano Pohled z Veľkého Kriváně (k Velké Fatře, Nízkým Tatrám, Chočským vrchům, Západním Tatrám a Oravské Maguře)

Mají to ale na tom Slovensku vymyšlené. No, proto to tu mám asi tolik rád. Tolik bych si přál jet do Tater… „Vydrž, Alešu, všechno bude…“

Z vrcholu jsme sestoupili nazpět do Snilovského sedla a naším dalším cílem byla Chata pod Chlebom, ve které jsme si naplánovali oběd a můžu to všem jenom doporučit. Mrkli jsme se na stránky chaty den před odjezdem a už jsem věděl, že budu chtít jelení guláš. Na chatě vaří opravdu velice chutně a porce jsou poctivé, tak jak to má být přirozeně a běžně. Opravdu mohu vřele doporučit. Ceny nejsou nijak dramatické. Personál je skvělý a celkový přístup je prostě ukázkový. Co třeba jejich slogan: „Chata pod Chlebom, najkrajšia chata pod Chlebom“ to je přece geniální, když je tam jen ona. Mám to tu moc rád, zavzpomínal jsem na někdejší nocování na chatě, i když se od té doby chata řádně změnila. Trochu mě zamrzelo, že nebyly trička na prodej, škoda. To staré sice drží, a nedám na něj dopustit, ale nové by byla taková pojistka do budoucna. No, však mi paní řekla: „Teraz nemáme, musíte si príjsť inokedy…“ Tož baže, však jak jinak. Na chatě jsme strávili taky nějaký čas a pak nazpět do Snilovského sedla, na lanovku a dolů. Krásný výlet, počasí nám přálo a na zpáteční cestě jsme to vyšperkovali návštěvou podnikové predajne na vrátnici PD Mestečko, kde jsme si koupili vynikající nitě, lahodné surové kravské mléko a sýry…no, však se tam někdy zastavte.

My na Kriváni…já tam nejsu… :-))))))

Pohoda na Chatě pod Chlebom

Tož, taková byla Fatra. A co bylo dál? Ať si děcka užijou, když jsou ty prázdniny. Vyrazili jsme na rozhlednu na Velkém Lopeníku v Bílých Karpatech. Z Mikulčina vrchu jsme šli do Lopenického sedla a přes Malý Lopeník na vrchol Velkého Lopeníku, kde je rozhledna s krásnými výhledy. Závěrečná část trasy vede kousek pod hranicí. Po této stezce šly holky. Vinca a já jsme to vzali přímo po hranici, což se Vincovi moc líbilo, protože mohl hledat v dohledu hraniční kameny a počítat je. Mě se to líbilo taky 😊

Z Lopenického sedla k Vyškovci

Rozhledna na Velkém Lopeníku

Vinca na nejdůležitějším geodetickém bodě na vrcholu Velkého Lopeníku (trigonometrický bod I.řádu)

Z rozhledny jsme se dívali všemi směry, ale mě stejně nejvíc zajímal ten směr k nám, domů. Když to člověk vidí takto z výšky, najednou dostane reálnou představu o reliéfu krajiny. Vizovické vrchy byly najednou jen nějakým hřebenem, jedním z mnoha na horizontu. Za nimi byly vrchy Hostýnské a Vsetínské a Javorníky. Miluju svůj domov, miluju naši krásnou jihovýchodní Moravu.

„A dělo sa eště neco pak?“ optal jsem se sám sebe.

„Baže dělo, sice už enom tak kolem chalúpky, hore na paseky, ale šak co mám co mudrovat…“ řekl jsem si.

Nad chalupú. Zleva Skalica, Klášťov, Svéradov a za křem schované Peklo

Miluju

Podzim u Sochorů

Od Kaňúru, přes Vršatec a Holý vrch až po Hložec

 No, a ještě bych neměl opomenout „svatební cestu“ do Polska, do Slezských Beskyd. Byla to sice svatební cesta poněkud opožděná a zcela účelová, ale našli jsme si chvilku, abychom se pokochali výhledy na Fatru a Beskydy z Równice nad Ustrońěm.

Beskydy a Fatra z Równice

Malá Czantorija a městečko Ustroń

Velká Čantoryje (Wielka Czantorija) CZ-PL a Czantorija Mala PL a všude kolem Beskydy…

Úplný závěr roku jsem okořenil nočním výstupem na Klášťov s Klosem, to bylo 29.-30.12. a zakončenou s drnovskou tlupou dobrých lidí tamtéž 30.12.

Seřadiště Ploština, tady jsme se připojili…

Vinca na vrcholu

V sestupu

Končí rok 2023

A tož tak bylo v roce 2023. Hřibů bylo dost. Poprvé jsme viděli vlka ve volné přírodě. Nad Hájem v hoře, Jana ho vyplašila, když se šla podívat na velikánskou bedlu, kterou jsme nebrali, ale chtěla se pokochat. Vinca ho zpozoroval a upozornil na něj: „Tati, co je to?“ „Vinco, to je…vlk!“ Trvalo to asi jen tři vteřiny, ale zážitek to byl veliký. Měl jsem z toho velikánskou radost. Tož, teď eště teho medvěda potkat a bude mě eště líp. Tyto šelmy sem patří. Byly tady a vrací se. A to je dobrý signál, že je to s přírodou v pořádku. Sněhu a vody máme možná víc, než chceme, ale nestěžujme si. Voda je život. A život je krásný. Nachlópalo teho fest. Vánoce byly bílé, ale taky trochu mokré. Ještě teď máme na zahradě zbytky sněhu, který hrkl ze střechy. Tož drží sa to zuby nehty. Tady v mrazové kotlince, pod hřebeňama těch nejvyšších…aj teď prší, jak kdyby nepršelo rok…ale miluju to tu!

Ať se všem daří v novém roce, ať Vás doprovází zdraví, pak štěstí a láska a zbytek už je jenom navrch všeckému. Mějte se dobře a omlouvám se za delší odmlku, která byla způsobena prací, ale bez práce není chalúpka.

Tož HORE ZDAR v roce 2024!!!

P.S. Paní Jarko, „Slovany nezlomíte“ jsem osobně pozdravoval 😉