Julské Alpy 2025 (Naša první drnovská dovolená...úplně první)

 …a tož co fčíl? Cosi mám rozepsané, nedokončené a mám v plánu napsat o Julkách. Protože co sa stalo? Pánbíček na nebesách sa smiloval a dopřál nám po dlouhých třech létech, které jsme věnovali chalúpce, abychom si dopřáli a dovolili dovolenú. Díky mé láskyplné ženě jsem mohl naplánovat alespoň zkrácený týden ve Slovinsku. Tož ale gde ve Slovinsku jinde, než v Julských Alpách? S příslibem výjezdu do Itálie k moři, na který jsem se těšil taky, protože nás čekalo nové poznávání zajímavých míst, ale o tom později.

Původní záměr ubytovat se v Soče u Mitji a Marie bohužel nevyšel. Měli plno…a Tara na mě trochu zapomněla, ale to vůbec ničemu nevadilo. Sehnali jsme ubytování přímo v Bovci. Retro apartmány v Kaninské vsi nevypadaly zle, a jak se nakonec ukázalo, bylo to tam moc příjemné. Termín výjezdu se blížil a s ním rostla moje touha být uprostřed majestátných kopců v mém, toliko obdivovaném, Bovci. Nastal čas. V 5:30 jsme vyrazili směr Valašské Klobouky, Brumov a skrze Vlárský průsmyk k břehům Váhu. Tak jak se zprvu kopce zvětšovaly, začaly se i postupně zmenšovat. Na jedné straně boky Strážovských vrchů a následně Považského Inovce najednou spadly do Podunajské nížiny. Už jen v dáli byly vidět siluety Tríbeče a pak už zhola nic. Podobně tomu bylo na straně druhé. Z Bílých Karpat přešly hřebeny do Malých Karpat, ovšem tato změna probíhala podstatně pomaleji a alespoň nějaký horizont jsme mohli sledovat až k Bratislavě. Pak následoval hluchý úsek až k Vídni. Za Vídní se začaly vzpínat první vrcholky Alpské soustavy. Po pár kilometrech kopce ustupovaly v dál a dálnice nás vedla poněkud nížinnými partiemi Štýrska. Za Grazem to však začalo nabírat správný směr a přejezd přes Lavanttalské Alpy mi připomněl vzdálené vzpomínky na výstup na Grosse Speikkögel. Na odpočívadle Pack jsme si udělali malou zastávku a pokračovali do hor. Pomalu jsme se začali přibližovat slovinským hranicím. Kilometry přibývaly a v okolí Klagenfurtu jsme se už cítili velice dobře. Kamniško-Savinjské Alpy tvořili rakousko-slovinský horizont po naší levé straně a vpravo jsme sledovali celistvý obzor mnoha jednotlivých alpských celků. Lavanttalské Alpy skončili, ale následovaly další, krásné scenérie. Nedaleký Villach už nabídl pohledy na Julské velikány, kteří se tyčili přes hřebeny Karavanek, a majestátný Dobrač vzkazoval, že Itálie už je na dosah. V Arnoldsteinu pod tímto monumentálním kopcem jsme dotankovali benzín. Cena €1,49 za litr naturalu potěšila. Na dálnici tedy rozhodně nebrat. Rozdíl dvanáctikorun je příliš drastický. Vrátili jsme se zpět na dálnici a za chvíli jsme byli v Itálii. Projet tři tunely, odbočit před první mýtnou branou a vzhůru do Julek. Zachtělo se mě dopřát mé milované ženě trochu odpočinku. Pro tento případ jsem si zvolil Rabeljské jezero, italsky Lago del Predil, kousek pod horským hraničním přechodem do Slovinska. Jenže… Okolí jezera praskalo ve švech. Parkovací místa byla zcela obsazena a s mírně nahořklou pachutí jsem opět sešlápl pedál plynu a mířil k hranicím. Ten pedál jsem ale nemusel sešlapávat příliš mnoho, protože jsme se zařadili do kolony vozidel, jež směřovala přes Predil/Predel do Slovinska. Proboha, co to je? Proč je tady tolikého lidstva? Kde jsou ty doby, kdy jsem tady potkával pár aut? Už při poslední návštěvě před čtyřmi roky se mi zdálo, že je to tu čím dál víc přelidněné. Toto byl ovšem extrém. Že se kolona vytvořila díky omezení na silnici a následné drobné nehodě v jedné ze zatáček mě trochu uklidnilo. Ale ne mnoho. Hned za hranicemi jsme se zastavili na svačinku. Při pohledu na Mangart a Jalovec chutnala nějak lépe. Srdce se mi při tom pohledu zahřálo. Jsem zpátky!

Mangart a Jalovec z Predelu

Oba velikáni jsou natolik dominantní a symboličtí, že to prostě bere dech. Na Mangartu jsem byl šestkrát a vyzkoušel jsem si jednodušší cestu Italskou, ale i ferratovou cestu Slovinskou. Tento výjimečný kopec stojí opravdu za to, ale v dnešní době, po letošní zkušenosti s enormním nárůstem turismu, mám k výstupu na něj jisté připomínky a obavy z toho, že si nejsem tak úplně jistý, že to za to opravdu stojí. Mangart za to pochopitelně nemůže a jsem šťastný a vděčný, že se mi to povedlo tolikrát v čase minulém. A teď který je víc? Mangart nebo Jalovec? V mém srdci asi trochu Jalovec. Na něm jsem byl jen jednou, sám, ale doslova, takže jsem si ho užil v plné parádě. A přesto ho mám trochu raději, byť jsem z vrcholového výhledu neviděl téměř nic, protože „jalovecký mrak“ se rozhodl, že se uhoví na samotném vrcholku. Důvod, proč se vrátit!

Byl jsem přítomen. Kopce kolem mi připadaly jako staří známí, které jsem nějaký čas neviděl. Těsně před Bovcem jsem tiše smeknul a poděkoval Svinjaku. Ten, který ve mně vzbudil touhu vidět svět z nadhledu. Ten, díky němuž jsem se zamiloval do hor. A na první lásku se nezapomíná. Protože jsme měli ještě poměrně dosti času, než mohlo proběhnout naše ubytování, zkrátili jsme si čas procházkou uzavřenou stezkou k Soči, jenž nese název Zmukljica. Důvodem uzávěry byl spadený mostek, přes který se přejít dalo, ale v žabkách špatně. Teploměr ukazoval 34 °C a v lese podél řeky Soče bylo jak v Amazonii. Poprvé se nám ukázala příroda julských Alp. Úchvatné květy „obyčejných“ neobyčejných bramboříků dodávaly duši mír a vnitřní pokoru k Přírodě.

Cestou zpět k Bovci jsme se ještě zastavili na starém vojenském hřbitově. Oběti kruté I. světové války byly někde pod námi. Kráčeli jsme po chodníčku a všude kolem nás spoustu padlých. Tak krásné místo naší Země a tolik bolesti v jeho půdě. Válečné bitvy o hřebeny byly velmi kruté. Jak mi místní dávno sdělili padlo během bitev o hranice, v okolí Rombonu, přes 20.000 lidí. Tato země je prosáklá krví, pramenem života, který tady mnohonásobně vyhasl. Snad hory pláčou, když ze svých hlubin vyvádějí mocné prameny horského vodstva.

Smutnění a nostalgie bylo dost! Nastal čas na nové zážitky. Furt byl čas, tož co si nedat jednoho oroseného Radka. Venku jak když rozpářeš polštář plný ohňa a lednica makala, jak uměla. Děkujeme ledničko. Recepce se otevírá a na nás čeká apartmánový pokoj č.13. Útulný pokoj s kuchyňským koutem, aj boček sme si mohli upéct, ale gdo by si topil v takém horku? A soukromá terasa mezi všemi soukromými terasami, a přesto jen a jen naše a bez okolitého nikoho, třebaže byl celý apartmánový dům po celou dobu plný. Líbilo se nám tu. Každý den Svinjak ve výhledu, jestli Slunce vycházelo nebo naopak Měsíc. Vše se odehrávalo mezi Javorščekem a Svinjakem. Hřeben Polovnika s nejvyšším Velikim vrhem dotvářel zbytek krásna. Záda nám kryl masiv Kaninu. Hurá na večeři! Prioritou celého našeho turnusu (teď mě moja žena zadusí…ale to víme enom my dva a proč) byl pstruh mramorový s přívlastkem sočský. Gostišče Sovdat nám nabídlo velice chutnou variantu a džbánek Malvazije z Goriškich Brd dokončil náš chuťový zážitek. Na terase jsme pak pozorovali hru světla, kterou nám přichystal Měsíc. Stal se naším souputníkem, neboť jsme ho od té doby pravidelně sledovali a pozorovali celý ten magický posun vesmírných těles. A my tu dole…a eště sa najdú hňupi, co chcú dělat nedobroty a furt sa z někým vadija a to mě sere…pardon…omlouvám se za ten výlev, ale asi tam být musí…že temu tak néni, že sme na placce a podobné zmňaty…

Svinjak v nedělním úsvitu

Už jsme dorazili, tak teď bych si dovolil pár poznatků. Lidí jak psů a tolik psů není. A aby bylo nejmíň 33 °C a v patnáctistech 27…ve dvou litrech 21…a prej ve dvou a půl, tam jsem letos nebyl, jen 16…ale to slunko pralo jak do zdechlého. Týden vymetená obloha v kuse…jakože náznaky mraků se objevily ve čtvrtek a v pátek…ehm…2/10?...no…strašné mraky…žádné. Takže takové tropy jsem tu za 23 let nezažil. Naštěstí se to nedotklo prakticky ničeho. Hřiby rústly, voda tékla, život fungoval.

Druhý náš den, první zážitkově celistvý (…to je stejně blbost, aj ten první byl přece zážitkový…tož néé?...). Prostě náš druhý den. Pozvolna, malými krůčky k dosažení vyšších vrcholů. Kochací den a krásná Soča. Neskutečná. Živá. Čistá a plná energie. Příroda v rouše Evině. Veliké koryta Soče jsou úchvatným představením Matky Přírody. Síla živlu, který se mění každým okamžikem, vždy je jedinečný, neopakovatelný a v onen okamžik neměnný. Vždy je tam ten zdroj života. Bez vody to nejde. Bohatství hor spočívá v jejich nekonečné pravdě její vlastní existence. Chraňme naši Přírodu.

Veliká koryta Soče

Obroušené kmeny stromů, několik metrů nad současnou hladinou, vybízí k představě, jak bouřlivá může být…ale ani teď v relativním klidu nejsou její srázné břehy bezpečné. Jen skála a valící se proud neskutečné síly. Kamenné stěny odolávají, ale voda je neúprosně obrušuje do neuvěřitelných podob. Pokud se vnoříte do představ, jak to ta Příroda má, objevíte její sílu. Pocítíte respekt a pokoru a ve Vašich srdcích vzplane touha po Přírodě. Tehdy je člověk schopen prolnout se navzájem s Přírodou a vnímat bytí vzájemnosti. Pak může pochopit smysl Bytí a dostat se tak k tomu, co někteří nazývají Bohem. To jsem sa zamotal cosi…

Ke korytům jsme šli od Soče, z dědiny. Je to mnohem zajímavější než jen zastavit u cedule, vylézt z auta, udělat pár fotek a mizím… Dalším naším cílem byla botanická zahrada Juliana. Historický kout spjatý s Kugym. Přehršel druhů všeho živého, co vyrůstá z julské půdy. Nelze projít vše, nelze vnímat vše. Člověku je třeba mít oči otevřené a nasávat mocnou sílu Přírody. V místě, kde kdysi stávala nějaká původní lavice, nachází se nyní nové posezení s fotografiemi všech těch, kteří na tomto místě byli, kteří jej založili, a kterým můžeme vděčit za to, že to tady je takové, jaké to tu je. Pochopitelně patří dík všem, kteří se o tuto botanickou zahradu starají a nedávají zapomenout odkazu těchto zakladatelů, byť se tak stalo před 100 lety. Cestou na toto zajímavé a poučné místo jsme se stavili v Trentě, v Domě Triglavského národního parku. Moc užitečný objekt pro každého, kdo sem přijede jen tak. Získáte tu vše potřebné, abyste pochopili místní přírodu a můžete si odvézt krásné náušnice. Náušnice z lásky. A zvoneček, a třeba tričko, plakát, noviny, brožury, mapy...

Pihavec z Trenty

Po botanické zahradě Juliana následoval další posun směrem k Vršiči. V zákrutě, číslo nevím přesně…48?...se nachází Kugyho památník. Místo s bronzovou sochou Julia Kugyho, která je umístěna právě na onom místě, odkud Kugy sledoval a pozoroval mohutný a jedinečný Jalovec. Právě na něj, v podobě sochy, vzhlíží. Trochu přikrčen, snad s pokorou se klanící Kugy, mezi jeho toliko milovanými velikány. „Triglav odsud vidět není, ale jeho přítomnost je obsažena ve veškerém okolí.“ Okolí Trenty Kugy miloval a věděl proč. Vím to, a vnímám, i já. Díky Kugymu jsem mohl mnohem hlouběji nahlédnout do krás julské přírody.

„Lepota gora to je Slovenija. Jalovec pa kralj gora!“ Jest napsáno na jednom kameni při výstupu na Jalovec (Pohled na Jalovec od Kugyho památníku)

Našim posledním zastavením byla vyhlídka do údolí Zadní Trenty a do údolí řeky Soče, které se nachází kousek pod sedlem Vršič. Na vybudované dřevěné vyhlídce jsou fotografie s popisy hor i informační tabule s historickými fotografiemi z dob I. světové války. Sedlo Vršič bylo významným přechodem a spojnicí s Kranjskou Gorou. Kousek pod vyhlídkou je stezka, na které lze opustit všudypřítomné turisty.

Bavški Grintavec v závěru Zadní Trenty budí respekt

Další den v Julkách byl za námi. Celkem se nám dařilo vyhýbat se davům, proto jsme vyškrtli ze seznamu návštěvu pramene Soči. Koneckonců v plánu příštího dne byly prameny hned dva. Vstali jsme brzy a autem se přesunuli, po vedlejší cestě, do osady Plužna. Auto jsme nechali kousek od prvních obydlí a vydali se na procházku za vodopády. Prvním byl vodopád Virje na potoku Gljun. Kromě nás a mladé dvojice, která tu někde přespala v přírodě, tu nebyl nikdo. Velmi příjemné. Stejně jako teplota, která se kolem osmé hodiny ranní pohybovala na snesitelných hodnotách.

Vodopád Virje

Od vodopádu jsme si vybrali úzkou příkrou stezku, abychom se napojili na mezinárodní cestu Alpe-Adria trail. Na této spojovací stezce od vodopádu jsme zakusili i trochu strmější pasáže.

Strm vzpon, jak by řekli Slovinci, nad vodopádem Virje

Stezka Alpe-Adria Trail pokračovala příjemnými lesními stezkami kolem nádrže hydroelektrárny Plužna a klesala ke golfového areálu Bovec. Za malou chvíli nás cestička přivedla k samotné budově hydroelektrárny, která je sama o sobě historickým objektem. Tady už jsme potkali pár osamocených turistů, ale žádná hrůza. Bylo jitro a mnozí ještě vyspávali. Naštěstí. Stezka se stále blížila více a více k silnici a klesala k řece Soči.

Pohled na Vratni vrh a hřeben Plešivec – Rogelj. Hřebenem probíhá hranice Triglavského národního parku.

Dorazili jsme do míst, kde stezka křižuje cestu Bovec – Nova Gorica. Přešli jsme, a širokým údolím řeky Soče pokračovali, až k samotnému břehu řeky. V těchto místech je Soča široká, rozlitá do rozlehlého koryta. Jsou tu jen nevelké křovinné porosty a pár stromů, které stínu nedopřávají. Sluníčko začalo být neúprosné. Ale pohled proti proudu, směrem k Bovci, nabídl úchvatnou scenérii Julských Alp. Soča je průzračně čistá řeka a tady se tváří klidně a vyrovnaně na rozdíl od koryt, ve kterých má neskutečnou sílu.

Pohled k Bovci od řeky Soče

Pokračovali jsme rozlehlým údolím, až se před námi poprvé zjevil vodopád Boka. Tanto přírodní skvost je neskutečný. Z nitra skal vyvěrá stejnojmenný potok, jehož pouť končí velmi brzy v řece Soča. I přes tento kratičký čas však nabízí úžasnou podívanou. Přímo z pramene, který je uprostřed stěny kaninského masivu, totiž padá 106 metrů vysokým vodopádem a než se dostane ke svému cíli, jimž je právě Soča, dokáže zmizet kdesi do nitra země. Příroda je neskutečná a mocná.

Vodopád Boka je vidět z dálky

Původně jsem chtěl, abychom vystoupali lesní pěšinkou, strmými svahy až k prameni, ale nakonec jsem od tohoto záměru upustil. Je to, pravda, úchvatný pohled, když člověk vidí, jak jakoby nehybná hladina u pramene uprostřed skalní stěny najednou padá do doliny. V člověku to vyvolává otázky, kde se ta voda bere? Trvá to věky a je to téměř nepochopitelné. Hory jako zdroj života, protože voda je život. Nakonec jsme zvolili značenou stezku na vyhlídkové místo. Cestou jsem si všiml chodníčků, které opouštěly původní stezku. Ihned mě začaly nahlodávat myšlenky, kam ty cestičky vedou? Bylo mi jasné, že k Boce, tedy potoku Boka, ale nechal jsem si je prozatím jen ve své mysli. Na zbudované vyhlídce již bylo několik turistů, a tak jsme se moc nezdrželi. Měli jsme však nachystané svačinky a jedno „vrcholové“, v tomto případě „cílové“, pivo a chtělo to, abychom si udělali nějakou pauzu, poseděli v přírodě a užili si krásný den. Teď přišel ten správný čas zhmotnit mé představy a myšlenky. Vydali jsme se jedním z chodníčků dolů k Boce. Už jsme byli téměř nadosah. Chyběl nám malý kousek sestupu do kamenného koryta. Moje milovaná žena se začala cukat. Tak jsem slezl dolů ke kamenům a přes pár balvanů jsem se dostal k samotnému potoku. Nádhera. Vytáhl jsem pivo a šup s ním do vody. Všechny zdejší potoky a řeky mají jednu nespornou výhodu. Jsou jako křen. Nohy Vám v nich trnou, kotníky a klouby bolí. Musel jsem se vrátit pro Janu, abych ji přesvědčil, že těch pár metrů sestupu za to stojí. Chvilku mi trvalo, než se mi to podařilo, ale věřím, že byla nakonec ráda. Užili jsme si dobrou hodinku o samotě s divokou a divou Bokou.

Kouzelná zákoutí Boky

7171 Krása byla všudypřítomná

Osvěžení čerstvou pramenitou vodou nám oběma přišlo vhod. Moc se nám nechtělo vracet se na stezku plnou turistů. Proto, když jsme odcházeli z tohoto kouzelného místa, jsme zvolili raději boční chodníky, které byly přímo nad korytem, než abychom se proplétali mezi lidmi na chodníku v lese, který vedl k vyhlídce. Teprve úplně dole, téměř u mostu, jsme se napojili nazpět na značený chodník. Teď nás čekala cesta zpět do Plužné, kde jsme měli zaparkované auto. A abychom nešli stejnou cestou, tak jsme zvolili cestu přímější po krajnici silnice. Je to úzká cesta a při takovém náporu turistů je potřeba dbát zvýšené opatrnosti. Slunce již bylo natolik neúprosné, že jsme vzali s povděkem stín mohutné borovice, která nám poskytla příjemný odpočinek . Museli jsme ujít asi 2 kilometry po rozpáleném asfaltu, než jsme odbočili za osadou Podklopca směrem k Plužné. Cesta nás přivedla do přívětivého lesa. Kousek za lesem jsme si sedli do trávy a dali si malý oraz. Před námi byl krásný výhled na celou kaninskou oblast. S mapou v ruce jsem určoval vrcholy a snažil se proniknout do celkového reliéfu krajiny.

Kaninský masiv

Po chvilce jsme dorazili k rozsáhlému golfovému areálu, kterým prochází cesta do Plužné. Kolem dokola téměř nikdo. Umíme si to zařídit. Stačí se davům vyhýbat a být tam, kde jiní nejsou.  Závěrečným stoupáním jsme dorazili do Plužné. Úzké cestičky této osady jsou velmi romantické a krásné. Následoval návrat do Bovce. Na malém náměstí jsme zašli do místní „Jednoty“, kde byla velká část produktů přímo z blízkého okolí. Tento obchod se nám líbil ze všech nejvíce. Na rozdíl od Mercatoru a Sparu je zde možnost natočit si do vlastní láhve zcela čerstvé mléko, čehož jsem nejednou využil. Pokud nemáte svoji láhev, je k dispozici litrová PETka za 45 centů. A můžete ji použít mnohokrát. Taktéž ostatní mléčné výrobky byly vysoce kvalitní a chutné. Prostě poctivý obchůdek s lokálními produkty a běžnými cenami jako v ostatních výše zmíněných řetězcích.

Domácí, ručně dělaný borůvkový jogurt z doliny Soče…mňam

Polovina dovolené byla za námi. Teplé večery na terase byly každodenním zpříjemněním našeho krásného, byť krátkého, nicméně intenzivního pobytu. Nastal čas na slibované moře. Úterý bylo dnem našeho výjezdu do Itálie. Podle předpovědi počasí jsme zvolili nejchladnější den s nejvyšší teplotou „pouze“ 34 °C. Vyrazili jsme ráno kolem sedmé hodiny. Cesta podél řeky Soče ubíhala příjemně. Všude bylo co pozorovat. Julské vrcholky se pomalu snižovaly a skalnaté svahy vystřídaly svahy s vinicemi v oblasti Nové Gorice. Goriška Brda je oblast s kvalitními víny. Vše, co potřebují tady mají. Vodu, slunce a vápencové podloží. Úspěch zaručen. Za Goricou, která je obdobou našeho Těšína (Český Těšín/Cieszyn, Nova Gorica/Gorizia) jsme opustili Slovinsko a vstoupili do Itálie. I když i toto tvrzení je svým způsobem sporné. Tato oblast Itálie je vlastně oblastí slovinskou. I historické záznamy toto tvrzení potvrzují. O tomto faktu svědčí i dvojjazyčné názvy vesnic. Včetně samotného Terstu nebo chcete-li Trstu. Národnostní promíchanost tohoto regionu je opravdu patrná na každém kroku. Při detailním pohledu na mapu je to pochopitelné. Wikipedia o tom píše následovně: „Koncem druhé světové války Terst okupovala Třetí Říše a po válce jej nárokovala Jugoslávie. Situace byla vyřešena teprve roku 1954, kdy byl dočasný státní útvar Svobodné území Terst rozdělen mezi Itálii (samotný Terst s nejbližším okolím) a Jugoslávii (zázemí včetně přístavů Koper, Piran, Umag), zčásti na etnickém a zčásti strategickém základě. Terst se tak stal italským pobřežním výběžkem do jugoslávského (dnes slovinského) území, a i přes velmi excentrickou polohu zůstal hlavním městem regionu Furlansko-Julské Benátsko. Někdejší část města, osada Lipica, je od roku 1947 trvale součástí Slovinska, přičemž je součástí katastrálního území Bazovica; součástí Slovinska jsou dále dvě další původně terstská katastrální území Trebče a Gropada; jádrové části těchto tří katastrálních území však zůstávají nadále součástí Terstu.“

Terstský Canal Grande

Terst není jen přístavem. Je to historické město s mnoha památkami a překvapí i svou polohou. Od břehů Jadranu se vzpínají strmé svahy městských částí až do výše dvou set metrů nad jeho hladinu. Mezi technickou pozoruhodnost Terstu patří jeho tramvajová síť. Tramvaje se šplhají neuvěřitelně strmými uličkami. Ku pomoci jim slouží ozubnice, bez kterých by jejich provoz nebyl možný. A samotné terstské tramvaje jsou technickým skvostem. Připadáte si jako na počátku dvacátého století. Prošli jsme si město od přístavu, přes baziliky a myslím, že Terst patří mezi města, která stojí za to navštívit. Půl den je akorát, pokud zvolíte vhodné místo k zaparkování. Tím pro nás bylo kryté placené podzemní parkoviště Foro Ulpiano nedaleko centra. Cena rozumná a dostupnost všeho, co je v Terstu k vidění. Mohu doporučit.

Schody gigantů (Scala del Giganti) od pevnosti a katedrály San Giusto na náměstí Carla Goldoniho (Piazza Carlo Goldoni)

Nedaleko Terstu je malé městečko Prosecco, slovinsky Prosek. Samotný název napovídá, čím je toto městečko proslavené na celém světě. Právě tady jsme si naplánovali oběd. V malé jídelně s venkovní zahrádkou jsme si dali smažené kalamáry a gnocchi s houbovou omáčkou. A k pití pochopitelně džbánek prosecca, které měli na čepu, tak jako u nás pivo. A pivo tam měli samozřejmě také, a světe div se, točeného Kozla. České pivo je oblíbené nejen tady, ale i ve Slovinsku. Spoustu restaurací nabízí česká piva na čepu, až mě to samotného překvapilo. Po chutném obědě jsme vyrazili na pláž do nedaleké Sistiany (Sesljanu). Na malé pláži pod útesy jsme se okoupali v příjemném moři. Voda byla akorát a téměř jsme nevylezli na břeh. Opodál se na útesu tyčil hrad Duino (Devin) a na obzoru jsme mohli spatřit břehy Istrie. Ještě jednu zajímavost má tato malá pláž. Točily se tady některé pasáže Účastníků zájezdu. Když nás mořská voda osvěžila, vyrazili jsme nazpět do hor, do Slovinska, do Bovce. V Solkanu, městě na slovinsko-italských hranicích, mají jeden světový unikát. Největší kamenný železniční most na světě. Dalším zajímavým místem po cestě do Bovce je vesnice Kanal, kde silnice křižuje řeku Soču vysokým kamenným mostem. Z tohoto mostu se pořádají skoky do vody a je to opravdu hodně vysoko. Další zajímavé místo na naší cestě. V Trnovu na Soči jsme vzali stopaře. Když jsem viděl ukazatel teploty, tak jsem neváhal a rád zastavil. Cestou do Srpenice jsme prohodili pár slov. Byl to Maďar, provozující rafting v Bovci. Dle jeho slov jsou čtyři maďarské společnosti, které toto provozují v Bovci. Zdá se to možná hodně, ale rafting, canyoning nebo kajaky provozuje v Bovci snad každý druhý. Turistů mnoho, služeb podle toho… Čtvrtý den byl za námi. Byl zajímavý a poznali jsme zase nová místa. Vycházející měsíc se posunul zase o kus doleva a zapadat se mu ráno příliš nechtělo. Co se ale chtělo nám, bylo vyrazit k vrcholkům. Ráno jsme vstali opět brzy. Toto drobné nepohodlí nám však vůbec nevadilo. Bylo vykoupeno prázdnými silnicemi, ale především prázdnými stezkami. Očekávaná platba za parkování v sedle Vršič neproběhla. Až následující den jsem se dozvěděl proč tomu tak bylo, ale o tom až „zítra“. Původní záměr vystoupit na Javoršček nad Bovcem jsem nakonec přehodnotil a rozhodl jsem se, že naším cílem bude Slemenova špica. Byla to změna velmi pozitivní a ve srovnání, co by nás čekalo na Javorščeku, tedy dřina do kopce lesem, nás čekala menší dřina s nádhernými výhledy. V 8 ráno jsme vycházeli ze sedla Vršič a naším prvním záchytným bodem bylo sedlo Vratca.

Plní síly a elánu na stezce do sedla Vratca

Výstupem do sedla Vratca jsme měli za sebou víceméně největší stoupání z celého dne. Po celou dobu výstupu se před námi otevíral nádherný pohled na Prisank a do sedla Vršič. Vyvrcholením celé námahy byla odměna v podobě vnímání všeho kolem nás.

Mala Mojstrovka ze sedla Vratca

Rozcestník v sedle vybízel ve dva směry. Malou Mojstrovku Hanzovou cestou nebo Slemenovu špicu. Náš cíl byl jasný. Ze sedla sestupuje stezka na Slemenovu špicu pár metrů dolů, než se z ní stane vrstevnicový chodník, který přes mělkou dolinku kopíruje stěny Mojstrovek. Byl jsem nadšený pohledem na Malou Mojstrovku a ve stěně jsem pozoroval postupující skupinky na Hanzově cestě. Takový pohled jsem za celou dobu svých návštěv v Julkách nikdy neměl. Byl jsem velice rád, že jsme šli nakonec právě sem.

Vlevo stěny Mojstrovky a v pozadí hředen Ponc (Zadnja Ponca, Sredna Ponca, Visoka Ponca…)

Mala Mojstrovka v popředí, stěnou vede Hanzova cesta, a vpravo Velika Mojstrovka

Teplota byla stále velice přívětivá a lidu kolem pomálu. Pocit blaženosti mi doplňoval krásný den, který jsme si užívali. Těch různých květů kolem… Příroda se opět dokonale vyznamenala a ukázala v celé své kráse. Obešly jsme pravé úbočí, které nás po celou dobu lemovalo ze sedla Vratca, až k rozcestníku, na němž byla odbočka do údolí Tamar přes sedlo Grlo. Odsud se nám ukázala Slemenova špica v celé své kráse.

Částečně zalesněný vrchol Slemenove špice a v povzdálí Visoka Ponca (Ponza Grande)

Hřeben Ponc tvoří přirozenou hranici mezi Slovinskem a Itálií. Jak jsme se přibližovali stále blíže k samotnému vrcholu, tak se nám horizonty začaly ztrácet. Hlavní roli hrála především Slemenova špica. Tento téměř dvoutisícový vrchol sliboval spoustu zážitků. Velkým, a nutno podotknout příjemným, překvapením byla skupinka starších turistů, kteří se již vraceli z vrcholu. Viděl jsem sebe za 30 let.

Slemenova špica

U staršího rozcestníku jsme se dozvěděli, že původní přímá cesta k vrcholu je bohužel uzavřená z důvodu poškození chodníku, a tak jsme museli ještě do jednoho sedla a tím bylo sedlo Slatnica. Chvála Bohu, že to tak bylo. Sedlo je úžasné a nabízí nezapomenutelný výhled na Jalovec. Můj velmi oblíbený vrchol.

Pohled na Julské hřebeny nad sedlem Slatnica

Ze sedla na vrchol Slemenovy špice je to už jen malý kousek. Už jen posledních pár kroků a budeme nahoře. K tomu nám libě zvučely zvonce pasoucích se ovcí, které byly ovšem někde schované. Slyšet je bylo, vidět nikoliv. Že tu opravdu jsou a netrpíme nějakými sluchovými bludy jsme poznali záhy. Sotva naše nohy vstoupili na vrchol vzlétly tisíce much, které tu hodovaly na ovčím trusu. Ten byl na vrcholu všude. I taková ovečka touží po krásném výhledu. Že bychom pobyli přímo na vrcholu bylo vyloučeno. Muchy by nás sežraly. Pro vrcholovou pauzu jsme si vybrali místečko kousek níže. Úžasná podívaná.

Jalovec

Jalovec lákal i fotografy

Poseděli jsme, dali jsme si vrcholového Radka a malou svačinku. S přibývajícím časem začalo přibývat i turistů. A to nás moc netěšilo. Jenže opustit tak krásné místo jen kvůli lidem? Sešli jsme ještě o pár metrů níže a zřetelným chodníčkem jsme opustili stezku. Dobře jsme udělali. V samotě jsme si pak ještě užívali nějakou tu chvíli. Byl nádherný den a já jsem byl nadšený ze všeho nového.

Tolik krásy na jednom místě anebo Jana a Jalovec?

…a ještě jednou mohutný Jalovec a závěr doliny Tamar s hraničním hřebenem

Kolem poledne jsme se vydali k autu na Vršič. Sluníčko hřálo i ve výškách kolem 1800 metrů. Přesto tu bylo příjemněji než v dolinách, kde teplota každý den překračovala třicítku. Takové rozpálené Julky jsem opravdu ještě nikdy nezažil. Byl za námi krásný horský den plný poznání nových zákoutí. Náš krátký, ale intenzivní pobyt ve Slovinsku se pomalu uchyloval ke svému konci. Na terase, při sklence dobrého vína, s výhledy na překrásné hřebeny a dominantní Svinjak, vzpínající se nad Boveckou kotlinou, jsem plánoval program na náš poslední den. Prosedět jej jen tak by byla obrovská škoda. Nechtěl jsem moc experimentovat, ale přesto jsem chtěl poznat nová místa. Jak to všechno skloubit do sebe? Výšlap na Slemenovu špicu mi byl tak trochu inspirací. Nadhodil jsem, že bychom se mohli vydat do údolí Zadní Trenty jehož dominantou je Bavški Grintavec. I samotná procházka tímto údolím by byla krásná, ale chtěli jsme poznat dalším zajímavá místa.

Rozcestník na parkovišti Flori v Zadní Trentě

Opět jsme si trošku přivstali, abychom byli na místě mezi prvními a vyhnuli se tak davům turistů. Dalším důvodem, taktéž významným, byla teplota. Ráno je přece jen přívětivěji, než kdybychom vyjížděli za poznáním v dopoledních hodinách. Po osmé hodině ranní jsme vyrazili rozložitým kamenným údolím směrem k planině Zapotok. Nikoliv tato planina byla naším cílem, nýbrž vodopády, které se nacházejí pod touto planinou. Cesta k vodopádům je ze začátku shodná s trasou na Bavški Grintavec. Po chvilce se však od této stezky odděluje a pokračuje, směrem doleva, údolím Zadní Trenty, pod strmými svahy Trentského Pelce. Lesní cesta byla velice příjemná a jen pozvolna stoupala. Vybrali jsme dobře. Nenáročná trasa vedla kouzelnou přírodou. Květiny roztodivných barev a tvarů, houby, byla to opravdová botanická zahrada. Možná se budu poněkolikáté opakovat, ale Julské Alpy jsou opravdovým skvostem. Člověk, který má vztah k přírodě tady nemůže bát zklamaný.

Údolí Zadní Trenty a Bavški Grintavec

Lesní pasáž cesty skončila a přivedla nás na široké kamenité koryto. Ranní sluníčko pomalu nabíralo na síle. Po překročení tohoto koryta jsme opět pokračovali lesem. Najednou jsme zaslechli zurčení vody. Byla to předzvěst toho, že se blížíme k cíli. Podobně jako u Boky i tady voda z potoku nakonec mizí někde v hlubinách. Dorazili jsme k průzračnému potoku. Nikde ani noha. Někde nad námi se ozýval křik dravců a nad hladinou se vznášel drobný opar. Stezka pozvolna směřovala k břehu potoka. V jednom místě byl patrný brod a znatelná stezka směřovala vzhůru do kopce. My jsme ovšem sledovali břeh a kráčeli dál proti proudu. Ocitli jsme se v místě, kdy jsme již museli pokračovat korytem Suheho potoka. Jak příznačný název. Koryto bylo obklopeno skalnatými stěnami a sluníčko tu nemělo šanci. Bylo krásné vlahé ráno. Po pár překročeních koryta zprava doleva a opačně jsme přišli k malému zákoutí a naskytl se nám neskutečný pohled na poslední vodopád v řadě kaskád. Neskutečná atmosféra, neskutečné místo. Připadal jsem si jako v nějaké pohádce. Vodopád, který stékal odněkud po vymletých kamenech byl naprosto impozantní a fascinující. Bylo jasné, že na tomto místě nějaký čas spočineme. Voda v potoce měla neuvěřitelnou zelenou barvu. Obrovský vymletý kotel pod vodopádem vytvořil hluboký bazén. Jen skočit, ale asi bych zmrzl. Voda mohla mít tak pět stupňů. Akorát na to, aby nám přichladila naše kamarády Radky. Ty jsme si sebou brali vždy jako malou odměnu za námahu. Dnes to ovšem žádná námaha nebyla, a tak to byla pouze taková „vrcholová“ tradice.

Zapotoški slapovi (Zapotocké vodopády na Suchém potoku, poslední v řadě kaskád)

Chtěl jsem toto místo nějak zdokumentovat, pořádně nafotit, ale jelikož se jednalo o opravdu malé zákoutíčko, tak to moc dobře nešlo. Nezbývá než uvěřit všem superlativům, kterými jsem toto místo popsal. Voda byla tak křišťálově čistá, že místy nebylo patrné, kde je vodní hladina. Opravdu zázrak Matky Přírody. Sedli jsme si na kameny u potoka a udělali jsme si piknik uprostřed čarokrásné přírody. Zhruba po hodině jsme se rozhodli, že půjdeme prozkoumat další z řady vodopádů. Právě včas. Objevili se první lidé. Skupinka asi šesti osob, podle všeho místní průvodce a nějací turisti. Pozdravili jsme se a říkal jsem jim, že opodál je opravdu krásně. Zřejmě průvodce nám řekl, že kousek dál proti proudu jsou další zajímavá místa. Odpověděli jsme, že tam právě jdeme. Vrátili jsme se kousek nazpět, přebrodili jsme potok a začali stoupat vzhůru svahem. Místo, kde jsme před chvílí byli, se nám vyjevilo z nadhledu. Na tom našem krásném zákoutí byla právě ona skupinka, tak jsme se ještě jednou pozdravili a pokračovali dál a výš. Po chvilce jsme dorazili k dalšímu vodopádu. Opět krásné místo.

Průzračné bystřiny byly okouzlující. Na okolitých porostech byly neskutečné pavučinky, které v pronikajících slunečních paprscích dotvářely atmosféru místa. Byl jsem nadšený, že jsme si pro dnešní den vybrali právě vodopády Suchého potoka pod planinou Zapotok. A aby toho nebylo málo, v lese se stále častěji objevovaly krásné zdravé houby. Byly to hřiby koloděje. Vášeň pro sběr hub, kterou moje milovaná žena disponuje byla natolik nutkavá, že jsme je začali sbírat.

Hřib koloděj

Další z mnoha Zapotockých vodopádů

Plni zážitků a s nasbíranými hřiby jsme se vraceli zpět stejnou cestou. Zadnja Trenta je úchvatná dolina, stejně tak jako kterákoliv jiná ze zdejších. Julské Alpy jsou skvostem a vždy, při každé návštěvě této oblasti, mě dokážou zcela pohltit a nadchnout. Jestliže jsme cestou k vodopádům obdivovali krásu Bavškého Grintavce, tak cestou nazpět, na parkoviště Flori, jsme se mohli kochat překrásnými výhledy na další z julských velikánů, na Prisank a Razor. Na prvně jmenovaném stanula moje noha několikrát, kdežto na druhém, na Razoru, jsem ještě nebyl. Ale co nebylo může být někdy v budoucnu. Výstupy na oba tyto vrcholy nabízejí několik cest. O Prisanku můžu říct, a stojím si za svým tvrzením, že jednoznačně nejkrásnější cesta na tento vrchol je Kopiščarovou cestou, stěnou, přes Přední okno. Jsou to celodenní výšlapy a stezky jsou zajištěné fixními ocelovými lany. Jedná se o náročné výstupy ferratového charakteru.

Prisank (vlevo) a Razor (vpravo) z doliny Zadnja Trenta

Obydlí na samotě Flori pod Velkým Ozebnikem

Monumentálnost této oblasti je opravdu dechberoucí. Stěny, které se vypínají nad dolinou, dosahují výšek okolo 2500 metrů nad mořem. Rozdíl je tu více něž 1,5 kilometru. Obklopen a v objetí takových velikánů nabízí toto místo opravdu úchvatnou podívanou. Vlastně celá oblast Julských Alp je tímto výjimečná. Hluboce zařezaná údolí do krajiny a všude kolem dominantní hory. Chápu mého obdivovaného a milovaného dr.Julia Kugyho, který propadl kouzlu tohoto pohoří. Co bude v mých silách a možnostech, vždycky se sem budu, znovu a znovu, a rád vracet. Návštěva milovaných Julských Alp byla u konce. Při cestě z našeho dnešního výletu jsme opět, jako po několikáté v tomto týdnu, projížděli dědinkou Soča. Za ta léta, která jsem tu mohl strávit a poznávat zdejší nádhernou přírodu, jsem si vytvořil téměř rodinný vztah s rodinou Cuderovou, která nám mnohokrát poskytla ubytování, a tak jsem byl velice rád, že jsme měli štěstí a mohli se zastavit na kus řeči a pozdravit se s Marií, Tarou a Mitjou.

Návštěva u Mitji a jeho rodiny

Setkání po letech

Nachystali nám drobné pohoštění, dali jsme si místní pivo, Mitja se „omlouval“, že to není jako to naše české. Párkrát jsme k nim totiž přivezli soudek piva. Pohostili nás také výborným domácím šalvějovým likérem, který připravila Maria, která je mimochodem skvělou kuchařkou. Poseděli jsme zhruba půl hodinky a bylo to velice milé a příjemné setkání po letech. Liam, syn Tary, dcery Mitji a Marie, vyrostl jak z vody a dneska je z něj šikovný ogara. Po příjezdu do Bovce jsme si v apartmánu udělali chutnou večeři, jejíž součástí byly i hříbky, které jsme nasbírali.

Kromě kolodějů jsme našli i krásné praváčky

Naše poslední julská večeře

Poslední večer na terase, poslední pohledy na okolní hřebeny, nostalgie a vzpomínky. Ráno jsme sbalili věci, naložili jsme auto a vyrazili k domovu. Co dodat? Po mnoha letech jsme si dopřáli trochu oddechu a splnili si přání jet na dovolenou. Byla krátká, ale velice intenzivní a plná nového poznání. Jana byla ve Slovinsku poprvé a dle jejich slov se jí tady moc líbilo. Věřím, že to nebyla naše poslední návštěva v Julkách, a když Bůh dá a dopřeje, vezmeme sem příští rok i Vincu a třeba ještě někoho. Podle slov Mitji bychom možná zvážili, jestli jet ve vrcholné sezoně anebo spíše v době babího léta. Podzimní barevná příroda musí být jistě nádherná. Venku teď prší a nad ránem se na hřebenech přehnala bouřka. Ve vzpomínkách končím toto povídání. V duši je mi příjemně při vzpomínkách na letošní srpen, byť tyto poslední týdny byly spíše psychicky velice náročné a vyčerpávající. Nicméně věřím, že všechno nakonec dobře dopadne a všichni budeme šťastní a spokojení. Myslím teď nejvíce na Vincu a přeju mu klidný a spokojený život v našem kruhu rodinném. Plánované zářijové Tatry jsem musel odložit a přesunout, ale není všem dnům konec. Tož se nezlobte, jestli jsou některé pasáže kostrbaté. Příspěvek jsem psal nejprve pln nadšení, ale závěr pak v náročném psychickém rozpoložení, přesto s nadějí v dobrý konec.

Tak zase někdy HORE ZDAR!!!

P.S. Ještě mám rozepsané povídání o našem kouzelném kraji zdejším. Toulky bělokarpatské v okolí Brumova jsou nezapomenutelné…jen to dopsat…ale najít ten čas a tu správnou atmosféru teď není moc jednoduché…

P.P.S. (24/09/2025) Tož všechno nakonec dobře dopadlo. Třebaže je teď všechno náročné, ale jednoduché cesty života nepřináší nové zkušenosti, věřím v to, že nás čekají krásné nové zítřky plné štěstí.