COVIDět bude jaro... (Jaro už je tu...)

Včera večer jsem slyšel zpívat kosa. Byl to tak překrásný zpěv, že nebylo pochyb o tom, že jaro se nezadržitelně blíží. A dnešní ranní probouzení všeho ptactva mi dalo jednoznačně za pravdu. Ať si paní zima myslí, co chce, ale nějaká ta vločka a mrazivé noci už přicházející jaro nezastaví. (14/03/2021) V minulém příspěvku jsem se zmiňoval o tom, že jsem lapnul tu hnusnou věc. Na samotný závěr samoléčby jsem si naordinoval Javorníky. V rámci předsevzetí jsem tento víkend nazval Vyžeň covida! Byl jsem sám zvědavý, jestli to na mě nezanechalo nějaké následky. Věřil jsem svému tělu, ale přesto jsem měl v hlavě jakýsi přirozený respekt.

Myslím, že jsem začal celkem zostra. Vymyslel jsem si výstup na Makytu, ale tentokrát jako okruh z Huslenek, z Uherské. Bylo nádherné počasí, tedy alespoň v Javorníkách, protože když jsem odjížděl ze Zlína, tak se v údolí Dřevnice povalovala hutná mrznoucí mlha. Inverze. Tak nevím, jestli bylo rozumné zůstávat uzavřený ve městě…

Dopoledne v Huslenkách (Uherská – točna)

Zaparkoval jsem na točně v Uherské a vydal se lesními cestami na Valašskou Kyčeru. Asi jsem měl plnou hlavu všech těch informací, nařízení a „božích“ přikázání, že jsem hned na prvním kilometru, když se lesní cesta rozloučila s přítelem potokem, spílal sám sobě. Nevzal jsem si sněžnice, které si pohodlně hověly v kufru zaparkovaného auta. Co už, vracet se nebudu. Zasněženou lesní cestou jsem sčítal výškové metry. Stezka šla kolmo k vrstevnicím a sníh, který byl velmi pošramocen teplotami nad nulou, nedržel. Bořil jsem se každým krokem. Klel jsem na sebe! Taková školácká chyba… Co jsem asi tak mohl čekat? Začal jsem si v hlavě představovat mapu. Aspoň tu Kyčeru a z rozcestí pod Makytou nazpět k autu. Poslední závěrečný krpál na hřeben byl ponaučením. Teď už jsem nepočítal metry, ale kroky. Hřeben nadohled, ještě nějakých 80, 100 výškových metrů… Nedalo se, musel jsem se zastavit a nechat odpočinout tělu. Bořil jsem se do půlky lýtek. Nášlap, uvolnění druhé nohy a šup, 30 čísel dolů. A tak to bylo s každým krokem. Strašně jsem si nadával, ale hlavně jsem se dost nadřel. Nakonec to ale stálo za to. Na hřebeni byla pevná půda pod nohama. Sníh byl zhutnělý a já jsem byl šťastný. Doporučuju nezapomínat sněžnice, pokud je máte. Demoralizované plány šly k pánu. Začal jsem přemýšlet jinak. Musím minimalizovat necesty. Alespoň Papajské sedlo, tedy Valašskou Kyčeru a Makytu. Po hřebeni se šlo výborně. Odpočíval jsem za chůze a těšil se z nádherného počasí. Pod Makytou jsem potkal malou skupinku se sněžnicemi. Třebaže v tomto úseku nebyly zcela opodstatněné, přesto jsem jim je tiše záviděl…

Pod Makytou

Vrchol Makyty

Na vrcholu jsem si dal čajík a spočinul jsem. Byl jsem šťastný za ten okamžik. Z vrcholu jsem to vzal po státní hranici. Tato pasáž mě okouzlila již dříve, když jsme s Vincou poprvé vystoupili na Makytu od Papajského sedla. Makyta je pozoruhodný kopec. Kamenný hřbet vystupuje z hřebene, který je v těchto místech fascinující. Zlatým hřebem celého tohoto okruhu byly průhledy mezi stromy. Zbaveny svého hávu nabízely zasněžené skalnaté reliéfy Malé Fatry. Byl jsem nadšený. Tolik se mi v srdci postesklo po těchto místech…a ještě dál na východ…snad by byly viditelné i první výběžky Tater…a tady se mám na nějaké pomyslné čáře na mapě zastavit? Dál nesmím. Proč?

Tady mohla být fotka pojmenovaná Po hranici, ale nějak jsem si to vnitřně zamítl. Omlouvám se. Ale když nad tím vším přemýšlím, klidně by tu mohla být. Mě se tam prostě moc líbí…

Po hranici

V samotném sestupu do Papajského sedla mě čekaly ještě krásné krátké pasáže se zajímavými sklony. Makyta je prostě hora, i když je to kopec. Jen malý kousek nad sedlem jsem odbočil na slovenskou lesní cestu, která byla jednodušší, příjemnější, a navíc jsem se mohl kochat výhledem na javornický hřeben, krásně ze slovenské strany. Je to tu kouzelné místo, kde se potkávají dva javornické hřebeny.

Javornický hřeben z jihozápadu: „Tam na hřebeňu je hranica a za kopcem sú Valachy“

Valašsko je přenádherný region. Miluju to tady. V Papajském sedle jsem si dal další čajíkový brejk. Už jsem byl rozhodnutý, že na Krkostěnu nepůjdu, protože pak by to byla cesta necesta, a to bez sněžnic zkrátka nepůjde. Po zralé a správné úvaze jsem se vydal do Huslenek, do údolí Kychové. Pod Hrachovcem jsem odbočil doleva a přešel přes kopec do Uherské. Stejně mi to ovšem nedalo a vydal jsem se malou necestou, která sice zkrátila výslednou distanci, nicméně výškových metrů neubrala. Zprvu příjemně projetá lesní cesta přešla do ostřejšího stoupání. Děkuji koníkovi, který tu společně s vozem udělal stopy. Posledním úsekem byla ledová cesta do Uherské. V lesních pasážích to bylo spíše na brusle. Sečteno a podtrženo, necelých třináct kilometrů s převýšením lehce přes šest set metrů za čtyři hodiny včetně přestávek. Prožil jsem krásný den v Javorníkách. Byl jsem zcela opojen průhledem z Makyty. Hned druhý den jsem využil a odjel zpět do Javorníků. Chtěl jsem vidět a pozdravit Fatru. Už i včera to mělo být o Čerňanské Kyčeře. Tento kopec mě přirozeně fascinuje stejně jako Hrachovec. Tak třeba se podaří… Tentokrát jsem vyrážel z Halenkova. Zvolil jsem si zelenou turistickou značku. Nepříliš udržovaná stezka vedla krásnými starými úvozy a stoupala na Košařiska. Je to velmi krásná cesta, některé úseky vedou relativně mladou vegetací a průchod je tak částečně omezen. Ale třeba je to v létě jiné. Pod sněhem to bylo orientačně náročnější.

Pohled na Vsetínské vrchy z úbočí Kyčery nad Boroškou

Naplánoval jsem si tentokrát velice krásný okruh. Prvním vrcholem byla Kyčera nad Boroškou. Výrazný výběžek z javornického hřebene. Opustil jsem značené stezky a pokračoval, nejprve po vrstevnici, upravenou lesní cestou, která obcházela hluboké údolí až na úbočí této Kyčery. Další kroky pak vedly zcela necestou, po hřebeni na vrchol. Kolem byly jen stopy zvěře. Moc jsem si ty chvíle užíval, byť se oblačnost držela hřebene a výhledů mnoho nenabízela. Přes malé sedlo jsem pokračoval k hlavnímu hřebeni. Vyšel jsem jen malý kousek pod vrcholem Javorníku pod Černíkovem. Stejně zvláštní názvy… Odbočil jsem vlevo a k hřebeni pokračoval pozvolněji. Na hřeben jsem vyšel pod Malým Javorníkem. Nikoliv však Malým Javorníkem 1019 m, ale Malým Javorníkem 868 m. Oproti včerejšku znatelný rozdíl v počasí. Kdeže slunce, místo toho valící se mraky přes hřeben. Vyfukovalo a nebylo nic vidět. Jak já miluju hřebeny za toto všechno. Jednou nabídnou krásné výhledy, jindy drsný vítr do tváře. Tak to má ovšem být a je to tak správně.

Kyčera nad Boroškou z Javorníku pod Černíkovem (…ještě, že si umíme pojmenovat kopce…)

Protože jsem byl oblečený střídmě, tak jsem musel celkem šlapat, abych neumrzl 😉 Už jsem si říkal, že bych i spočinul, ale zrovna tady? Dal jsem si cíl. Dojdu na Krkostěnu a tam si udělám pauzu. Škoda těch výhledů, ale mělo to zase trochu jiný náboj. Ideální počasí na to nepotkat nikoho. Přesto jsem míjel skupinku pod Krkostěnou. Zrovna končili, když jsem přicházel. Jenže vyfukovalo řádně, nebo lépe řečeno riadne, protože foukalo ze Slovenska. Přestávku jsem si udělal kousek od rozcestí, skrytý za statným smrkem a v podřepu jsem užíval odpočinku. Občas spadly nějaké sněhové čepice, ale byl jsem relativně krytý. Tož já na tu Čerňanskou Kyčeru snad nikdy nedojdu. Opět jsem ji vyřadil z programu. Nezapadalo to celkového konceptu vzhledem k počasí, které na hřebeni panovalo. Jindy bych se kochal výhledy na Beskydy, na Fatru a na Strážovské vrchy, ale tentokrát tomu tak nebylo. Byl jsem rád za čaj i za malou svačinku. Posledním vrcholem byla Horní Kobylářka. Jak já su rád, gdyž možu byt uprostřed přírody. To se nedá úplně popsat. Bylo to cestou necestou, po stopách zvěře. Cítím se tak přirozenou součástí všeho. Z Kobylářky jsem sešel po hřebeni, který ubíhá k údolí Vsetínské Bečvy. Napojil jsem se na zelenou značku a pokračoval do Halenkova.

Košařiska nad Halenkovem

Na Košařiskách jsem si udělal další pauzu. Sundal a usušil jsem si sněžnice a užíval poslední javornické okamžiky. Tady už zase svítilo sluníčko a bylo příjemně. Zimní turistika je trochu fyzicky náročnější, ale určitě stojí za to. Okruh přes šest vrcholů měřil necelých šestnáct kilometrů a věnoval jsem tomu pět a půl hodiny. Děkuji přírodě za vše. I za tu hnusnou věc, která mě moc nezlobila a jsem za ni vlastně rád. Alespoň mám chvilku klid. Snad je to i přirozeně správné. Celý víkend vyšel parádně. Poznal jsem zase kus Javorníků, doplnil si vnitřní 3D mapu a už přemýšlím, jam to udělat s tou Čerňanskou Kyčerou…

Valašská krajina v předjaří

Tož pěkné jaro z „rozporuplné“ Prahy a brzy někde svobodně a bez zábran HORE ZDAR!!! 


Komentáře

  1. Konečně se mi dnes podařilo vložit komentář.Vaše povídání je úchvatné a místa (některá) jsme prošli také. Je to kouzelný kraj, který mám hluboko ve svém srdci.
    Mějte se krásně ALEŠI .-)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Všecko co sa od jara semlelo aneb Bilancování roku 2023

Rok 2023

Hluboké myšlenky gdesi v hoře