Letní tatranské poznávání 2026
Tak, a můžu začít… Omlouvám se za delší odmlku, pokud by to i nikdo nečetl, tak se omlouvám sám sobě, za svůj čas naplněný prací, kde nenašel jsem jediného okamžiku, abych si sepsal, co v letošním létě toliko mě uchvátilo. Skrze tento klidný okamžik tak můžu začít vzpomínat…
…letošní první návštěva Tater začala pozvolna nabírat na skutečnosti v pondělí 20.července. Tehdy jsme s kamarádem-jmenovcem z Hradce uskutečnili prodloužený týden na Zbojnické chatě. Proč prodloužený a proč týden, když to bylo od pondělí do čtvrtka? Protože původně to mělo být od úterý do čtvrtka, ale naše meteorologická předtucha nám velila započati již v pondělí. A týden proto, že jsme jeli v týdnu. Víkend jsme z jistých a pochopitelných důvodů nechtěli. Už ve dvou nás bylo moc…s jistou nadsázkou. Plán byl daný a stejně se průběžně vyvíjel. Zopakovat loňský výšlap skrze sedla a doliny na Zbojandu měl však svoji prioritu. Ranní příjezd k Tatrám byl úchvatný. Štíty zalité vycházejícím sluncem a obloha vymetená. Plánovaný začátek v 6:00 se ovšem musel posunout až na půl osmou. Na vině bylo zpoždění na dráze. Než dorazil Alešův vlak, tak hustá mlhovinová obloha zalila kopce a schovala všechny štíty pod oblačný závoj. Vzpomněli jsme na loňský rok. Tehdy nám Příroda nadělila deštivé počasí a z celého výšlapu se tak stalo dobrodružství, na které stejně nikdo z nás zúčastněných, nikdy nezapomeneme. Přesto jsem si přál spatřit okolní hřebeny, Slavkovská dolinka a Szontághovo pleso, to bylo loni velmi vyčerpávající a frustrující. Takhle ne! Já to chci zažít do největší krásy. Ať se můžu kochat „Mordorem“ Granátových veží a všechno si to užít jinak. Vyrazili jsme, tentokrát z centra Smokovce, a pokračovali kurzem Sliezsky dom. Cestou jsme si moc přáli, aby se vyjasnilo. Bohužel se kolem nás stále motala hustá oblačnost, i když se to občas trochu otevřelo a to nám dodávalo naději.
Po malé občerstvovací pauze na Sliezskom dome jsme měli jasno. Shodli jsme se, tedy možná jsem se shodoval víc než Aleš…že není-li počasí na 100 %, tak si zvolíme trasu náhradní, kterou jsme si vymysleli a naplánovali. Museli jsme být operativní a být připraveni. Již z následujících slov je zřejmé, jak to dopadlo. Zvolili jsme variantu druhou, tedy Polský hrebeň a Prielom. Celá Velická dolina, na rozdíl od Granátového hrebeňa, byla sluncem zalitá a na obloze bylo jen pár mráčků.
Trasu jsme si sice prodloužili, ale ku prospěchu naší bezpečnosti a jistoty nám byly nápomocny turisticky značené stezky. Po mnoha letech vzpomněl jsem si na tuto cestu pod stěnami Gerlachovského masivu. A těšil jsem se. Stoupali jsme dolinou až k prahu Kvetnice. Příroda kolem byla úchvatná.
Když už se zdálo, že výškově stagnujeme přišel další práh doliny. Pomalu se blížil závěr. Velická dolina se uzavírala, vzpínala a její kuloár nabýval na kráse. U Dlhého plesa pod Gulatým kopcom a Vyšnou Kvetnicou, ve zúžení doliny před jejím skutečným závěrem, se nám naskytl krásný pohled na dominantního krále Velické doliny, na Velický štít.
Čím více jsme se blížili Polskému hrebeňu, tím více se uzavírala Velická dolina a okolní štíty byly čím dál impozantnější. V severních žlabech bylo patrné silné vysněžení. Tak přece jen se zima snaží držet zuby nehty a nehodlá opustit stinné žlaby severních svahů. To byla taktéž velice důležitá informace. Předpoklad pro použití zimní výstroje byl na místě. Vnímána však byla takovým způsobem, že nebylo nám třeba zakusiti takovýchto zákoutí z důvodu nedostatečné vybavenosti, neboť mačky ani cepíny jsme neměli. Buďme rádi za to, co máme a stejně tak velebme Přírodu za čas, který nám poskytla. Vystoupili jsme na Polský hrebeň, na kterém bylo poměrně dost lidí. Své místo k pauze a odpočinku jsme si ovšem i přesto našli. Výhledy z tohoto sedla jsou velice pěkné.
Netrvalo dlouho a v hlavě Aleše se zrodil plán. Když už jsme tady, tak pojďme na Východnou Vysokou. Začaly vyvstávat myšlenky plánu C. Z Východné Vysoké do Studeného sedla a žlabem mezi Východnou Vysokou a Kupoľou dolů do Velké Studené doliny a na Zbojníčku. Všechno záleželo na všem a opět jsme narazili na otázku zimní výstroje. Rozhodneme se nahoře, podle situace. Vyrazili jsme tedy k vrcholu. Už po pár metrech stoupání jsem byl šťastný, že to Aleš vyhecoval. Obzory se začaly poněkud více otevírat a daly k nahlédnutí za okolní hřebeny. Pohled to byl úžasný. Jedna z nejkrásnějších partií hlavního hřebene Tater se nám začala vyjevovat ve své jsoucnosti. Díky Aldo, že jsi mě přesvědčil…!
Vrcholové výhledy nabízejí krásná panoramata. Při pohledu k jihovýchodu, na hřeben, který z Vysoké vybíhá směrem k Bradavici mi však bylo trochu teskno. Tu tam byly husté oblaky a s vědomím, že právě za Bradavicí naléza se dolinka Slavkovská se Szontághovým plesem, s oním vědomím, že právě třeba v těch místech jsme mohli v tuto chvíli být… Rozhodli jsme se jinak a mám na tom svou významnou míru „zavinění“.
Pod vrcholem jsme si našli pěkné zákoutí a na nějaký čas jsme poseděli a kochali se nádherou kolem. A že bylo na co. Byl jsem šťastný a unavený. Slušelo by se říct příjemně unavený. Tak jo, byl jsem šťastný a příjemně unavený. Hleděli jsme přímo do Studeného sedla a přemýšleli nad variantou C. Myslím, že jsme správně rozhodli zůstat u náhradního plánu B. Tedy sestup nazpět na Polský hrebeň, následně do Zamrzlého kotlu a přes Prielom na chatu. Při představě, že se někde v půlce žlabu dostaneme na nějaké tvrdé ledové pole a následně bychom se museli vracet nazpět přes Studené sedlo a Východnou Vysokou…to jsme rozhodně nechtěli, tedy já určitě ne. Teď jsme ale tady a teď a užívejme si. Vybrali jsme krásnou pozorovací observatoř. Temná stěna vrcholového plateau Javorového štítu s jeho celkovou mohutností byla úchvatná, i přesto, že jeho vrchol byl „neviditelný“, stejně jako Ostrý štít, Široká veža a Priečne sedlo. Horizont totiž tvořily jedny z nejvyšších tatranských velikánů. Ľadové štíty, Pyšný, Lomnický a Kežmarský štít. Až na posledně jmenovaný všechny vrcholy přes 2600 metrů. Byla to nádhera.
Tak, a teď dolu a pak eště raz hore a naposledy dolu a jsme na Zbojandě. Za celý den už toho bylo docela dost. Prielom dal zabrat. Zase krpál…a v představách zasloužená štamprla, pivo a teplé jídlo na chatě. Prostě zázemí na odpočinek. Aleš „hradecký“ byl úplně v klidu a já jsem pomalu potil krev. Jenže jinak než přes Prielom, to bohužel v tu chvíli, reálně, nešlo. Takže se muselo šlapat. Tož, už su starý nebo co? Ovšem Prielom je Prielom. Ten okamžik, když nahlédnete na druhou stranu a před vámi cíl. To dodá síly a odhodlání. Myslím, že jsem se teď rozepsal o tom, jak jsem nemohl. To mám z toho života, jaký vedu… Trénink žádný, kondice mizerná a z toho se mám těšit? …zpátky do Tater…byť jsem je vlastně reálně neopustil…
Sestupem z Prielomu jsme měli všechno náročnější za sebou. Kochali jsme se okolím, sledovali Studené sedlo, jestli to přes něj opravdu nešlo, a bez zimní výstroje opravdu nešlo, pozorovali kamzíky a užívali jsme si závěru dne. Byl náročný, ale krásný, i když jiný, než jsme původně zamýšleli.
Po příchodu na chatu jsme si splnili, co jsme si slíbili a po dobré večeři jsme si užili krásný Zbojnický večer. Tuto noc, poněkud osaměle, jsme uléhali na nouzovém spaní. Opravdu jen my dva. Nezvyklé, nikdy jsem to takto nezažil. Pokud nepočítám dávnou noc na Chatě pod Soliskom, kde jsem byl jediný. Teď už byl čas spočinout a těšit se na nový den a nové zážitky.
Kouzelné ranní probuzení podpořily sluncem zalité okolní štíty. Čeká nás krásný den. Musím touto cestou poděkovat personálu chaty za inspirativní podněty k naší trase. A kamže jsme to měli namířeno? Z druhé strany našeho včerejšího plánu, do Slavkovského sedla, abychom konečně nahlédli do Slavkovské dolinky a mrknout na hřeben Granátových veží, ale hlavně poznat Slavkovský hřeben a vystoupit na Východnou Slavkovskou vežu. Věděli jsme, že musíme najít přechod mezi Dlhým a Vareškovým plesem, abychom se dostali do Dolinky nad Vareškovým plesem. Prvně, v sestupu ze Slavkovského sedla, jsme totiž zbytečně scházeli až pod Vareškovo pleso, a to bylo poněkud zbytečné. Ogara na chatě nám poradil. Běžte na Východnou Slavkovskou vežu po hřebeni. Prý jsou tam jen dvě trojková místa, které pár kroky překonáme. Uvidíme… Chodíme trasy, na kterých razíme heslo: „Jištění není potřeba“. Vyrazili jsme po snídani. Mezi plesy jsme ladně proklouzli a hledali nejschůdnější trasy na hřeben. Začali jsme stoupat vzhůru a všechno bylo nějaké rychlé a snadné. Až do chvíle, kdy jsme došli pod ostřejší partie. Viděli jsme hodně dopředu, a to bylo možná to, co mě zastavilo. Byli jsme v místě, kde se ještě dalo bezpečně a snadně traverzovat po travnatých svazích pod sedlo. Anebo pokračovat dál po hřebeni s vědomím, že nás čekají místa, ze kterých jsem měl respekt. Pokud by to potom dál bezpečně nešlo museli bychom se vrátit zpátky na toto místo nebo hledat nějaký způsob, jak se dostat pod hřeben. V těchto případech, a s narůstajícím věkem, jsem stále více konzervativní, a proto jsem řekl Alešovi, že volím bezpečný sestup z hřebene a traverz pod sedlo. Respektoval mé rozhodnutí, i když jsem cítil, že ho vlastně omezuju v jeho touze poznání.
Čas jsme měli výborný. Naše představy o časové náročnosti se značně lišily od skutečnosti. Měli jsme velké rezervy a krásný den před sebou. Mohli jsme si užívat Přírodu v celé své kráse.
Do Slavkovského sedla jsme dorazili v deset dopoledne. Podle našich představ jsme měli více než hodinovou rezervu. Konečně jsme nahlédli tam, kde jsme minulý rok kráčeli v mracích a dešti.
Po krátké pauze, kdy jsme se občerstvili, jsme se rozhodli, že batohy necháme v sedle a půjdeme prozkoumat hřeben jen tak na lehko. Východná Slavkovská veža byla již od pohledu velmi snadno dostupná. Náš odhad, že bude výstup trvat kolem čtvrt hodinky se nejenže potvrdil, ale byl lehce přemrštěný. Od vrcholu nás dělilo 50 výškových metrů a měli jsme ho opravdu na dosah.
Na vrcholu jsme stanuli za necelých deset minut. Malý vrcholek neposkytoval mnoho místa na nějaké sezení, ovšem poskytl nám úchvatný pohled na celý závěr Veľké Studené doliny, a hlavně na majestátnou Bradavici, která se před námi tyčila za pokračujícím hřebenem Slavkovských veží. Byl jsem naprosto fascinovaný a plný adrenalinu. Ten obrovský otevřený prostor pod sebou, to bylo něco.
Zdatnější Aleš se ještě vypravil dále po hřebeni směrem k Prostredné Slavkovské veži. Já jsem byl tak akorát pln všeho, že jsem se rozhodl pro sestup do sedla, kde jsem strávil příjemnou chvilku pozorováním Tater. Bylo to opravdu úžasné. Byl jsem tu podruhé a myslím, že ne naposledy.
Nad hřebenem se začala kupit oblačnost, a tak jsme se rozhodli pro sestup. Strávili jsme na hřebeni a vrcholu více než hodinku a musím říct, že opravdu krásnou a nezapomenutelnou. Čas jsme měli výborný a nebyl důvod k nějakému spěchu. Když jsme byli již bezpečně na dohled turistické stezce, kousek nad plesy, rozhodli jsme se ještě pro relaxaci v přírodě. Proč ne? Na chatu jsme to měli kousek a počasí nám přálo. Bylo krásné úterý. Řekl bych přenádherné.
Na chatu jsme dorazili v brzkém odpoledni. Při pohledu vzhůru na hřeben Slavkovských veží jsme se cítili hrdí a spokojení. Tak tam jsme dneska byli a seshora se dívali sem, kde jsme teď. Byl to velice příjemný pocit zadostiučinění. Naše námaha se vyplatila. Byl jsem opravdu nadšený.
Po večeři nás čekal v pořadí již druhý Zbojnický večer. Opět se povedl. Velice příjemně jsme pohovořili s početnou skupinkou skautů z Mnichovic a jejich slovenskými vedoucími. Hrály jsme karty a byly to milé horské chvilky. Dnešního večera jsme již uléhali na postele ve společném pokoji. Bylo to o poznání příjemnější. Odpočinek tak byl vydatnější.
Další den, již třetí, jsme si naplánovali jednodušší výšlap. I sedlo může být cíl. A tím naším sedlem i cílem bylo Javorové sedlo mezi Javorovým a Ostrým štítem. Pro mě to bylo další místo, kde jsem ještě nebyl a taky to bylo doplnění poznání části hlavního hřebene Tater. Pod Javorovým sedlem jsem již jednou byl. Přesněji, bylo to v roce 2011, v listopadu, když jsem byl na Javorovém štítě a k výstupu jsem použil žlab z Ostrého kotle. Čas je neúprosný. Tehdy jsem byl o patnáct let mladší. Až se tomu nechce věřit. A ještě neuvěřitelnější je, že jsem Tatry začal intenzivněji poznávat od roku 2003. Vždyť to je skoro čtvrt století… Tak jsem si trochu zavzpomínal, ale vrátím se k letošnímu červenci. Počasí bylo opět parádní. Pár mraků nám nedělalo žádné chmury na duši. A vydržet to tak mělo po celý den. Po žluté turistické značce jsme vyrazili směrem k Priečnému sedlu. Pod Javorovým štítem jsme odbočili doleva a zřetelným chodníčkem jsme stoupali do Ostrého kotle. Pod námi byly Sivé plesa a před námi krásná hradba hlavního hřebene s Javorovým sedlem. Zleva nás chránil masiv Javorového štítu a krásu doplňoval pohled na Ostrý štít. Cestou jsme potkávali kamenné mužíky, kteří nám dávali za pravdu, že jdeme dobře.
Jak je ze snímku patrné byla nám Příroda opravdu nakloněna. Stezka se v závěru vytratila a museli jsme překonat suťovou řeku tvořenou velkými balvany, než jsme se dostali pod poslední pasáž na strmé travnaté svahy spadající z Javorového sedla.
Musím si přiznat, že to již není to, co to bývalo. Nějak chabnu. V poslední fázi stoupání to pro mě byla opět šichta. Sedlo už bylo opravdu na dosah a já jsem byl zase udýchaný a sedřený jak mezek. V takových chvilkách se někdy sám sebe ptám, jestli mi to za to stojí, ale ihned vzápětí si odpovídám, že každopádně ano a nadávám sám sobě, jak jsem strašně zanedbaný a kde je moje kondice. Cosi je to každým rokem těžší a těžší, až si to člověk nechce samotnému přiznat. Tak nemrč a šlapej. Ještě pár kroků a nahlédneš do Zadné Javorové doliny. Ještě jeden krok, a ještě jeden, a je to. Po desáté hodině dopolední jsme stáli v sedle.
Stálo to za to. Určitě a každopádně a nelze o tom vést jakékoliv polemiky ani spekulace. Byl jsem spokojený, pokorný, nadšený a v mé mysli se rozprostíral klid a pohoda. Javorové sedlo je nádherné. A nejen to. Zjistili jsme, že do sedla se dá poměrně jednoduše vystoupat i ze Zadné Javorové doliny, což ve mně vzbudilo jistý zájem. Stejně tak i u Aleše, který se vydal kousek dolů, aby zjistil, jak stezka vypadá. Já jsem zůstal v sedle a nestydím se za to.
V sedle jsme strávili pár pěkných okamžiků. Čas byl výborný a počasí parádní. Javorové sedlo bylo naším hlavním a prvním cílem. Nikoliv však posledním. V sestupu jsme se ještě několikrát zastavili pod Ostrým štítem a zkoumali jsme kameny, které v sobě měly snad železnou či měděnou rudu. Byly velice zajímavé a poněkud jiné než třeba na protějším Slavkovském hřebeni. A když si člověk s nimi poklepal, zněly jako by byly z kovu. Pár jsme si vzali s sebou na památku. Ostrý štít nad námi byl krásný. Patří však mezi ty štíty, na které nejsem, a zřejmě ani nikdy nebudu, schopen vylézt. Vždyť samotný byl po dlouhou dobu nevylezen a první výstup byl uskutečněn až počátkem 20.století, kdy na něm stanul Karol Englisch se svou matkou a horskými vůdci Hunsdorferem a Strompfem.
Sivé plesa jsme tentokrát obešly z druhé strany a napojili se na žlutý chodník do Priečného sedla. Po chvilce stoupání jsme chodník opustili a vydali se na Streleckou vežu. Tento vrchol není nikterak náročný, ale nabízí krásné výhledy do doliny a na okolní štíty.
Následný sestup na chatu jsme již absolvovali po turistickém chodníku. Cestou jsme ještě zažili pár krásných chvil ve společnosti stáda kamzíků. Pozorovali jsme je a byli jsme uprostřed stáda. Velice blízké setkání. Poslední večer v Tatrách byl před námi a my jsme mohli bilancovat co se všechno povedlo a nepovedlo. Za mě to byl velice úspěšný výjezd a byl jsem nadmíru spokojený. Příroda k nám byla milostivá a nechala nás nahlédnout do tatranských krás. Slunce se pomalu blížilo k obzoru a opíralo se o kamennou hradbu. Končil náš předposlední den v Tatrách. Na zítřek jsme měli v plánu pouze sestup do Smokovce.
Čtvrteční ráno bylo podmračené a v sestupu nás zastihl na pár minut lehký déšť. Nic to však nezměnilo na celkovém dojmu, že se to tentokrát opravdu povedlo. Děkuju Přírodě za čas, který nám poskytla, děkuju Alešovi za jeho trpělivost se mnou, taktéž velké díky na Zbojandu, kde se o nás vzorně starali a byli nám ku pomoci dobrými radami a v neposlední řadě obrovské díky mé milované ženě za to, že mi s tím vším pomáhá, neboť mé činění horské toleruje a podporuje mě. Letní výjezd do Tater byl za námi a nezbývalo než se těšit na další návštěvu. Ta se uskutečnila o čtvrt roku později, je celkem čerstvá a já si sám sobě slibuju, že o ní brzy napíšu pár řádků.
Tož někdy brzy opět HORE ZDAR!
Komentáře
Okomentovat